Nečinné společenství (Ukázka, strana 99)

98

NEČINNÉ SPOLEČENSTVÍ

„věcí literatury“, ať už to chápeme jakýmkoli způsobem (jako umění či jako styl, jako produkci textů, jako směnu či komunikaci mezi myšlením a představivostí atd.), a nespočívá ani v tom, co slovník takové „výzvy“ rozumí pod termíny jako vzývání, proklamace, či také deklamace a výlevy okázalé subjektivity. Tato podstata spočívá pouze v gestu, které jediným tahem – zářezem a/nebo zápisem – přerušuje formování a scénu mýtu.106 Přerušení mýtu je bezpochyby tak staré jako samo předvedení mýtu nebo jako jeho označení za „mýtus“. To znamená, že „literatura“ začíná... s literaturou (epickou, tragickou, lyrickou, filozofickou: tyto rozdíly zde nehrají žádnou roli). Jestliže dokonalá scéna mýtu – scéna prožité zkušenosti a performance mýtu – je v jistém smyslu tak pozdní montáží v naší historii, je tomu tak proto, že tato scéna je koneckonců scénou mýtu literatury, scénou, kterou literatura (re)konstituovala jako by proto, aby vymazala stopu psaní, skrze níž byla do mýtu zaklesnuta.

Vezmeme-li však v úvahu vše okolo, nemá tím být patrně řečeno nic jiného než toto: mýtus je pouze vynálezem literatury. Literatura, která mýtus přerušuje, za tímto přerušením neustále znovu ustavuje svou kontinuitu.

Literatura neví, co přerušila: ví jen, že se sama zakládá jistým gestem, zářezem, a nazývá „mýtem“ to, co si představuje, že bylo přítomné před tímto gestem. Její vlastní mýtus ji napříště znovu spojuje s „mýtem“, je jejím novým založením v „mýtu“ (v jeho poetické a performativní síle), to znamená v sobě samé... Ale pokud ji tento mýtus pronásleduje, pak jej výkon psaní, hrdě vzdorující tomuto pronásledování, nemůže nikdy přestat znovu přerušovat.

Literatura se sama přerušuje: právě tím je v zásadě literaturou (psaním) a nikoli mýtem. Či přesněji: to, co se přerušuje – rozprava nebo zpěv, gesto či hlas, vyprávění nebo dokazování –, to je literatura (nebo psaní). Právě to, co přerušuje či pozastavuje svůj vlastní mythos (to jest svůj logos).

Obecně vzato: přerušení, pozastavení a „diference“ smyslu v samotném původu smyslu či jeho „bytí-stopou“ (vždy-již zanechanou stopou) „živé přítomnosti“ ve své nejvlastnější struktuře (která nikdy není strukturou vlastnictví), konstituují, je-li to třeba vůbec připomínat, základní rysy toho, co měl Jacques Derrida na mysli pod pojmy „psaní“ (écriture) a „pra-psaní“ (archi-écriture).

106

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271486

„Literární komunismus“

99

* Zde, v tomto pozastavení, se nachází komunismus bez sjednocení (communion) jedinečných bytostí. Zde má své místo ono zaujetí-místa společenství, samo o sobě bez místa, bez vyhrazeného prostoru či místa, zasvěceného jeho přítomnosti: nikoli v díle, které by ji dovršilo, a ještě méně v ní samé jakožto díle (v rodině, lidu, církvi, národu, straně, literatuře, filozofii), ale v nečinnosti a jako nečinnost každého jejího díla.

Existuje nečinnost děl jednotlivců ve společenství („spisovatelů“, ať už je způsob jejich psaní jakýkoli) a existuje nečinnost děl, která společenství vytváří samo a jako takové: jeho lidé, jeho města, jeho bohatství, jeho dědičné majetky, jeho tradice, jeho kapitál a jeho kolektivní vlastnictví vědění a výroby. Je to ta samá nečinnost: dílo ve společenství a dílo společenství (z nichž obojí ostatně náleží tomu druhému, obojí může být buď znovu přivlastněno druhým, nebo zbaveno díla v druhém) nemají svou pravdu v dovršení své činnosti, ani ve své podstatě a v jednotě svého opusu. Avšak to, co se vystavuje v díle nebo v dílech, donekonečna začíná a končí uvnitř díla nebo za dílem – uvnitř nebo za operativní koncentrací díla: tam, kde ti, jimž se až dosud říká lidé, bohové a zvířata, se sami vystavují navzájem jedni druhým v této expozici, jež je srdcem díla, která nám dává dílo a která současně rozpouští jeho koncentraci, skrze níž je dílo obětováno nekonečné komunikaci společenství.

Dílo – ať už je tím, co označujeme jako „dílo“, nebo je to společenství, které se samo prezentuje jako dílo (a vždy je to tak, že je jedno v druhém a možná že je jedno druhým výnosně zhodnoceno, kapitalizováno či prostě znovu vystaveno) – musí být obětováno v komunikaci.

Tím nemá být řečeno, že musí být „komunikovatelné“; ani to od něj nevyžaduje žádnou formu srozumitelnosti či přenositelnosti.

Nejde tu o poselství: ani kniha, ani hudební skladba, ani lidé nejsou jako takoví nositeli či zprostředkovateli poselství. Funkce poselství se týká společnosti, ve společenství nemá své místo. (Proto naprostá většina kritik, mířících na „elitářský“ charakter některých děl, nemá žádné opodstatnění: komunikace mezi spisovatelem a tím, kdo z nedostatku informací a vzdělání dokonce ani nemůže být jeho

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271486

100

NEČINNÉ SPOLEČENSTVÍ

čtenářem, není komunikací poselství – ale má zde jakožto komunikace své místo.107) To, že dílo je obětováno v komunikaci, znamená, že je skutečně obětováno, to jest prezentováno, předkládáno a opuštěno na společné hranici, na niž se vzájemně sdílejí jedinečné bytosti. Dílo musí být, jakmile je dílem, v okamžiku svého dovršení – to znamená také, jakmile se stává projektem a ve své vlastní textuře – na této hranici opuštěno. A k tomu může dojít jen tehdy, jestliže dílo nedělá samo o sobě a pro sebe nic jiného, než že vytyčuje a znovu vykresluje tuto hranici: jinak řečeno, jestliže nedělá nic jiného, než že zapisuje jedinečnost/ společenství, nebo že se samo zapisuje samo jedinečné/společné, jako nekonečně jedinečné/společné. (Říkám: „musí...“ – ale toto nemůže být nařízeno žádnou vůlí, žádné vůli. Nelze to ani učinit předmětem nějaké morálky, ani politiky společenství. A přesto je to předepsáno... A politika si může v každém případě dát za cíl, že bude k tomuto předpisu razit svobodný přístup.)

Když je takto dílo obětováno komunikaci, nepřechází v žádném případě do společného prostoru. Opakuji: jedině hranice je společná a hranice není místem, ale je sdílením míst, jejich rozprostraněním.

Neexistuje společné místo. Dílo jakožto dílo může být dílem společným (a v určitém ohledu jím vždy je: člověk nikdy nepracuje sám, nikdy nepíše sám a „jedinečná bytost“ nemůže být reprezentována izolovaným jedincem, právě naopak): dílo, obětováno ve své nečinnosti, se nevrací ke společné podstatě, necirkuluje ve společné směně. Nerozpouští se ve společenství samotném jako dílo a nefunguje v komerční společnosti. Charakter komunikace, kterou dílo přejímá pouze tehdy, když je opuštěno jakožto dílo, nespočívá ani v jednotné interioritě, ani ve všeobecné cirkulaci. Tento charakter funguje tak, jak podle Marxe funguje „společenský“ charakter práce v primitivních „komunitách“: Ve venkovské patriarchální výrobě, kde přadlák a tkadlec přebývali pod jednou střechou, ženská část rodiny předla a mužská tkala, řekněme pro vlastní potřeby rodiny, byly příze a plátno společenské výrobky, předení a tkaní Jedině v poselství dospíváme k tomu, že se osvobozujeme od sociologického pojmu „kultury“.

107

Ukázka elektronické knihy