považoval, a tak si jich s sebou vzal plnou plechovou dózu. Pohodlně se usadil, nahodil prut a čekal, co se bude dít. Přitom pojídal svou oblíbenou pochoutku. Lín si všiml, že se okolo něj houpe nějaký háček, ale byl lenivý se mu vyhnout. Myslel si, že sám zase zmizí nebo ho uklidí některá z ryb. To se ovšem nestalo. Jak se nechal unášet proudem, na háček se napíchl. Kdyby odplaval o kousek dál, nic by mu nehrozilo, ale teď bylo pozdě něčeho litovat. Napíchnutý na háčku se po silonovém vlasci nechal dopravit až ke břehu. Mohl sebou mrskat, mohl se vyškubnout, mohl se snažit uplavat, ale nic z toho neudělal. Na to byl příliš lenivý. „Tak copak to tu máme?“ ptal se sám sebe Radim. Rybáři jsou při chytání většinou sami. Nemají se s kým podělit o slova, a proto často mluví sami se sebou. „Je to lín, ale vypadá jako mrtvý. Asi bude vážně mrtvý,“ odpověděl si. Protože o mrtvou rybu zájem rozhodně neměl, pustil lína zpátky do rybníka. Tam se o něj dravé ryby postarají lépe než na břehu. Když se lín dostal zpátky do vody, vzpamatoval se z leknutí. Najednou si uvědomil, co se stalo. Ale n ejen
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271413