považoval, a tak si jich s sebou vzal plnou plechovou dózu. Pohodlně se usadil, nahodil prut a čekal, co se bude dít. Přitom pojídal svou oblíbenou pochoutku. Lín si všiml, že se okolo něj houpe nějaký háček, ale byl lenivý se mu vyhnout. Myslel si, že sám zase zmizí nebo ho uklidí některá z ryb. To se ovšem nestalo. Jak se nechal unášet proudem, na háček se napíchl. Kdyby odplaval o kousek dál, nic by mu nehrozilo, ale teď bylo pozdě něčeho litovat. Napíchnutý na háčku se po silonovém vlasci nechal dopravit až ke břehu. Mohl sebou mrskat, mohl se vyškubnout, mohl se snažit uplavat, ale nic z toho neudělal. Na to byl příliš lenivý. „Tak copak to tu máme?“ ptal se sám sebe Radim. Rybáři jsou při chytání většinou sami. Nemají se s kým podělit o slova, a proto často mluví sami se sebou. „Je to lín, ale vypadá jako mrtvý. Asi bude vážně mrtvý,“ odpověděl si. Protože o mrtvou rybu zájem rozhodně neměl, pustil lína zpátky do rybníka. Tam se o něj dravé ryby postarají lépe než na břehu. Když se lín dostal zpátky do vody, vzpamatoval se z leknutí. Najednou si uvědomil, co se stalo. Ale n ejen
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271413
to. Stále měl v paměti tu báječnou vůni, kterou ucítil z krabičky vedle rybáře. Měl velkou chuť se tam znovu vypravit a načichat se té vůně, nebo dokonce ochutnat. Po dlouhé a studené zimě všem rybám vyhládlo. A lín na tom byl ještě hůř než ostatní, protože byl líný si potravu sám obstarat. Nebýt okouna, který mu sem tam něco k jídlu podstrčil, nejspíš by zimu hlady ani nepřežil. Lín pohnul ploutvemi a najednou zjistil, že plavání není taková námaha, jak si původně myslel. Doplaval ke břehu a pak se odhodlal k něčemu ještě namáhavějšímu. Vyskočil z vody, popadl do tlamičky sušenku a pak se mrskáním celého těla snažil dopravit zpátky do vody. Povedlo se mu to. Radim ho celou dobu pobaveně sledoval, ale nechal ho být. Od té doby už lín nezahálel jako dřív, obzvlášť když si Radim k vodě nosil zázvorové sušenky.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271413
Amur Amor Johanka si často stýskala, že se na ni žádný mladík ani nepodívá, natož aby jí nabídl své srdce. Byla hodná a pracovitá. Doma se vším pomáhala, ale na zábavu jí moc času nezbývalo. V kině nebo na tancovačce snad nikdy nebyla. Zato ráda chodila k řece chytat ryby. U vody si vždycky odpočinula, utřídila myšlenky, a navíc domů přinesla zdravou večeři. Rybářská tradice se v jejich rodině dědila po generace. Její pradědeček, dědeček i tatínek chodili odjakživa na ryby. Kdyby měla Johanka bratra, určitě by z něj byl taky rybář a ona by se věnovala pletení svetrů a ponožek nebo jiné ruční práci. Byla ale jedináček, a tak bylo na ní, aby se rybářská tradice v rodině zachovala. Jednoho dne zase seděla na břehu řeky na svém oblíbeném místě. Soustředěně navázala háček a posadila se na deku, kterou si rozložila do trávy. Dívala se na průzračnou vodní hladinu, která přeskakovala přes kameny, které jí stály v cestě, a přitom se na sluníčku třpytila, jako kdyby byla posetá tisíci drobnými
100 Ukázka elektronické knihy