„Samozřejmě,“ řekla a cvrnkla mě prstem do nosu. „Ale proč?“ „Protože to tak všichni říkají, ty naivko,“ odsekla, objala mě kolem krku a chvíli se mi zblízka dívala do obličeje. „Koukni se do levý náprsní kapsy.“ Vytáhl jsem lístek. Jejím úhledným písmem na něm stálo: polib mě. Měla takový ten těžký pohled, přivřená víčka. Dlouhé řasy. „No tak,“ zašeptala. „Celé je to přece hloupost,“ vybuchl jsem. Odstrčil jsem ji a zavrtěl hlavou. „Všechny ty lži. Ten příběh o muchomůrce. Tomu přece nevěříš? Vždyť jsi té paní ve vlaku dala svoji kávu.“ „Člověče, Friedrichu, nebuď takovej suchar.“ Popadla mě za paži. Přitiskl jsem ji k sobě. „Doma, u toho jezera, o kterém jsem ti vyprávěl.“ „Jezero,“ pronesla Kristin zasněně. „Je tam skalní stěna. Hodně vysoká. Skočil jsem z ní.“ Zavrtěla hlavou, vydechla nosem a usmála se. „Někoho jako ty, jsem, upřímně řečeno, fakt ještě nepotkala.“ Táhla mě zpátky na večírek. Kapela mezitím přestala hrát, hudebníci si balili nástroje. Kristin vypila vrchovatou sklenku třešňové pálenky a vykřikla do tanečního sálu: „Zpívat, zpívat!“ Společnost se brzy rozezpívala. Už jsem neměl žízeň. Většinu melodií jsem neznal. Když se hodně připozdilo, Tristan se svým nadřízeným spustil píseň, kterou zpíval už tehdy na kole. Tentokrát jsem si vyslechl celý refrén.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271378
Když náš voják jde do zteče, odvaha ho provází. Když krev Žida z nože teče, vůbec nic už neschází. Lidé zpívali nahlas a krásně, bylo tam hodně basů a mezi nimi jsem slyšel Kristinin sopránek. Byla zavěšená do Tristana. Jak se nadechovala, klenulo se jí břicho. V kapse kalhot jsem pevně svíral její cedulku. Když se naše pohledy setkaly, Kristin se usmála. Cestou zpátky stoupala ze silnice ve světle reflektorů pára. Kristin mi spala na klíně. Dlouho jsme v protisměru nepotkali žádné auto a les kolem nás byl tmavý. Představoval jsem si, jak by bylo krásné, kdybychom byli jediní lidé na světě. Odnesl jsem Kristin v náručí do našeho pokoje, jenom v půli cesty jsem ji na chvíli odložil na pohovku ve foyer, protože jsem už nemohl. V koupelně jsem jí umyl obličej a dal jí vypít sklenici vody. Pár kapek jí steklo po bradě a po krku. Svlékl jsem jí tmavé hedvábné šaty, pověsil je na ramínko a oblékl jí své pyžamo. Byla to první noc, kdy zůstala u mne. Chytila mě za levý ukazováček a sevřela ho v pěsti. Snažil jsem se neusnout. Jednou jsem jí položil hlavu na hruď, abych se ujistil, jestli ještě dýchá. Ráno, než vyšlo slunce, jsem zaslechl, že vstala a šla do koupelny. Potmě se oblékla, v mém šatníku měla pověšené čisté šaty. Když odcházela z pokoje, předstíral jsem, že spím.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271378
* 6. případ: několik neznámých osob svědek: Robert Zeiler Svědek Robert Zeiler několikrát zaznamenal, že obviněná, někdy společně se svým manželem, prováděla na Kurfürstendammu razie na Židy. Oba pak zařizovali, aby byly zajištěné osoby nalo ženy na připravená nákladní vozidla a odvezeny. Při jedné razii na rohu Leibnizstraße však obviněná svědkovi poradila, aby se okamžitě vzdálil. Krátce nato svědek spatřil, jak kolem projíždí otevřený nákladní vůz, na němž sedělo několik osob a vzadu ob viněná s Rolfem Isaaksohnem. Osud zatčených osob není znám. List I/118, 108, 198
100 Ukázka elektronické knihy