„Samozřejmě,“ řekla a cvrnkla mě prstem do nosu. „Ale proč?“ „Protože to tak všichni říkají, ty naivko,“ odsekla, objala mě kolem krku a chvíli se mi zblízka dívala do obličeje. „Koukni se do levý náprsní kapsy.“ Vytáhl jsem lístek. Jejím úhledným písmem na něm stálo: polib mě. Měla takový ten těžký pohled, přivřená víčka. Dlouhé řasy. „No tak,“ zašeptala. „Celé je to přece hloupost,“ vybuchl jsem. Odstrčil jsem ji a zavrtěl hlavou. „Všechny ty lži. Ten příběh o muchomůrce. Tomu přece nevěříš? Vždyť jsi té paní ve vlaku dala svoji kávu.“ „Člověče, Friedrichu, nebuď takovej suchar.“ Popadla mě za paži. Přitiskl jsem ji k sobě. „Doma, u toho jezera, o kterém jsem ti vyprávěl.“ „Jezero,“ pronesla Kristin zasněně. „Je tam skalní stěna. Hodně vysoká. Skočil jsem z ní.“ Zavrtěla hlavou, vydechla nosem a usmála se. „Někoho jako ty, jsem, upřímně řečeno, fakt ještě nepotkala.“ Táhla mě zpátky na večírek. Kapela mezitím přestala hrát, hudebníci si balili nástroje. Kristin vypila vrchovatou sklenku třešňové pálenky a vykřikla do tanečního sálu: „Zpívat, zpívat!“ Společnost se brzy rozezpívala. Už jsem neměl žízeň. Většinu melodií jsem neznal. Když se hodně připozdilo, Tristan se svým nadřízeným spustil píseň, kterou zpíval už tehdy na kole. Tentokrát jsem si vyslechl celý refrén.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271378