Karin Lednická Lidé přicházeli neustále, mluvili různými jazyky a z doposud slezským nařečím hovořící oblasti se stal uhelný babylon. Všichni příchozí též pochopitelně potřebovali někde bydlet. Zpočátku si nacházeli podnájem u místních domkářů, pro které to představovalo vítaný a snadný zdroj přivýdělku. Princip byl jednoduchý: přes den chalupníci pronajali postel mladíkovi, který chodil na noční. Jakmile se majitel domácnosti vrátil z denní směny, ulehl namísto nájemníka do stejné postele, do stejných peřin. Systém sdílených postelí přetrvával docela dlouho, ale pak se začaly stále častěji ozývat hlasy, že takovéto soužití je naprosto nevhodné, nehygienické a zdraví dělnictva ohrožující. A protože vedení těžařských společností potřebovalo pracovní osazenstvo silné, zdatné a odpočaté, začaly v bezprostřední blízkosti šachet vyrůstat ubytovací kolonie. Svobodní směřovali do dělnických kasáren; pro ty, kteří si rodinu přivedli nebo založili, se stavěly domky. Obvyklá vesnická pospolitost zde byla nahrazena pospolitostí havířskou. Roli rodiny v mnoha ohledech převzala komunita; výchovu i zábavu předškoláků obstarávaly po většinu dní ostatní děti. Na maluchy neměl nikdo čas ani náladu; v teplých měsících roku je matka vídala jen tehdy, když dostali hlad nebo když je únava zahnala na kutě.
Také Hanes Pospíšil, Jozefův a Ludwikův otec, přišel před dvaceti lety za lepším. Opustil rodový statek na Hané, protože jako třetí syn v řadě tam měl jedinou jistotu: že stráví celý život dřinou na poli, i když by se raději viděl u koňů v maštali. Navíc vzhledem k panovačné povaze svého nejstaršího bratra tušil, že se jeho postavení nebude příliš lišit od postavení běžného čeledína, a jeho vrozená hrdost tento fakt odmítla přijmout. Odcházel s rozhodnutím, že pokud má celý život dřít, pak raději na sebe. A pokud ho má někdo sekýrovat, ať je to raději člověk cizí, od toho se mu to bude přijímat snáz. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271195