Oba dva jsou zachyceni ve sbírce prvních próz a ke hrobu osmnáctileté Mařenky na radostínském hřbitově mě zavedl, když jsem s ním poprvé navštívila Krásněves. Láďova matka žila tehdy už na výměnku, bylo jí pětašedesát a připadala mi, v šátku na hlavě a trochu sehnutá, spíš jako babička. Tou ostatně při tolika dětech také mnohonásobně byla. Na chalupě žil po svatbě syn Bohumil, po otci také kovář. V roce 50, kdy jsem k nim s Láďou přijela, měl už pět dětí, od dvou do osmi let. Chalupa měla všehovšudy dvě „seknice“ a výměnek sestával z kuchyňky sotva na otočení a stejně maličkého pokojíku. Ten byl teď přenechán nám. Ačkoli jsem byla sama z domova zvyklá na podobně chudé a stísněné prostředí, v krásněveské chalupě jsem se cítila – a obzvlášť při té první návštěvě – přímo strašně, nejradši bych byla rovnou utekla. Přece jen jsem měla s sebou pár svých věcí, ale tady nebylo, zdálo se mi, kam co položit, kde se upravit. (Vůbec mi v tom prvním zaleknutí ani nevstoupilo na mysl, jak se asi kvůli nám musí uskrovnit ve svých dvou světničkách Láďova maminka.) Navíc ve mně těch pět malých dětí vidělo atrakci, slečnu z Prahy, a tak dveře pokojíku nezůstávaly ani na vteřinu zavřené, vždycky z nich po mně pokukovalo několik hlaviček. A totéž, když jsem vyšla do vsi: neustále v doprovodu, a nejen dětí Dvořákových, ale případně i dalších jejich kamarádů ze vsi. Všichni ke mně byli samozřejmě milí, děti dokonce roztomilé, ale té naprosté ztrátě soukromí jsem nebyla s to přivyknout. Naštěstí měl pobyt v Krásněvsi ještě druhou stránku: nádherný, doslova kouzelný kraj. Byla to přesně ta Vysočina, jakou malovali Blažíček, Slavíček, Kaván a další naši krajináři, jejichž některé obrazy bylo tehdy možné vidět v originálech na stěnách jejich oblíbeného hotelu ve Svratce a – v reprodukcích – na zdech mnoha městských domácností. Krásněves si po té stránce opravdu zasloužila své jméno. Bylo to až nápadné – ať se člověk zastavil kdekoli za vsí, ať se díval, na kterou chtěl stranu, všude si mohl postavit svůj stojan malíř. Každý pohled – do polí, k lesům na vršku i pod vsí, k rybníčkům pod strání i k vesnici samé – nabízel jakoby už hotový, esteticky uspořádaný obraz bez jediného rušivého prvku. Blízké okolí nemělo průmysl, nebyly tu tedy žádné komíny, ale ještě ani pozůstatky opuštěných zemědělských nástrojů a strojů, rezavějící za humny chalup, jak se to později stalo příznačným pro komunistický venkov. Po všech těch krásách mě v prvních dnech provedl Láďa, než ho pohltily polní práce. Pak už jsem chodila sama, a jednou se mi to skoro nevyplatilo. Vyšla jsem si na houby do lesa nad strání, jista si, že ta místa už dobře znám. Ale v jednu chvíli jsem uhnula – jen na pár kroků – na jinou pěšinu, a vzápětí jsem poznala, co znamená „překročit bludný kořen“. Zprvu mi to nevadilo, chodila jsem spokojeně křížem krážem, v lese bylo krásně, byl den, paseky prosvícené sluncem, hub tolik, že už jsem je neměla kam dávat. Ale když jsem začala myslet na návrat a po nějaké pěšině vyšla konečně z lesa, spatřila
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271062