ROZCHOD Na slovo z tvých rtů marně čekám. Takže já první? První třesk? Na nebi špatné znamení a v hlavě běs. Přenášet hory nelze. Tak tedy rozejdem se. Tiše a beze scén, bez pláče, co ničí. Zubama rty si překousnu, rozbité nitro křičí. Květy zalili jsme krví, postel padá do propasti. Jak dva spoluvrazi hledáme ve tmě zbytek slasti. Každý zvlášť, láska je mrtvá, číhá zášť. Zděšeni stojíme na mostě plném viny. Neschopni zastavit své pustošivé činy. Boříme mosty, kam naše hříchy chtěly. Vrazi krmí řeku zklamanými těly. Místo souzené milencům bez nadějí. Jak trestance před popravou úsvit dělí. Na slovo z tvých rtů marně čekám. Takže já první? První třesk? Na mostě vraždění, to zabil lásku blesk.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270833
SLZY A DÉŠŤ Má slza půvab? Zcela jistě ano, když nese úlevu, spočinutí, smíření a nový začátek. To však víme až s plynoucím časem, s jehož odstupem pochopíme smysl událostí, které jsme zalili slzami. Mají doslova ochrannou funkci, zvlášť když nám do oka spadlo zrnko prachu, ať už to skutečné, nebo v podobě smutku. Tak slza přechází v pláč. Ale plakat můžeme i smíchem, vyčerpáním, vztekem i dojetím. Slza proměněná v pláč padá stejně jako déšť. Její nostalgická nálada je často spojována s podzimem, tak jako je déšť spojován se splínem a chmurnými pocity. Je to však jen otázka okolností. Stačí prožít opakující se horké a suché léto, a déšť vnímáme jako úlevu, dokonce ho vyhlížíme, čekáme na něj. Mnoho lidí cítí během deště a bezprostředně po něm charakteristickou příjemnou vůni. Jejím zdrojem jsou oleje vytvářené rostlinami během období sucha, které jsou pohlcovány půdou. Za deště je pak půda uvolňuje do ovzduší. Pro suché oblasti světa znamená déšť život. Záchranu. Radost. Stát Botswana, ležící v poušti Kalahari, má dokonce ve státním znaku napsáno slovo „Pula“, což znamená doslova „déšť“, používá se ale také ve významu „požehnání“ nebo „úspěch“ a také jako přátelský pozdrav. I místní měna se nazývá pula. Déšť. Často si přejeme, aby nám pršelo štěstí. Déšť naplní řeky a jezera a slza je přece jen voda, co je chvíli sama.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270833
ZL ATÁ ZEMĚ PODZIMU Jsou chvíle, kdy je země zlatá. V pestrosti barev, která se nám nabízí, tomu tak je na podzim. Pro tyto dny je příznačná záplava barvy žluté, a to počínaje už žlutavými odstíny sklizeného obilí. Je‑li červeň barvou krásy a lahodnosti léta, potom žlutá barva je ve svých nejčistších odstínech představitelkou jasu, světla a vznešenosti. A také barva optimismu. Žlutá barva tedy vyvolává v podstatě příjemné, hřejivé a povznášející pocity. Není proto divu, že okouzlení z barev podzimu se neubránili přední umělci. Podzim je zlatý, rudý, fialový, zelený. A zase zlatý. Když do krajiny zasvítí slunce, celý topol se zažehne žlutě jako ohromný plamen a buky rozhodí doširoka své drobné oranžové plamínky. Z jiného keře pro změnu zazáří ohnivá rudá výheň. Zlatá, rudá, fialová, zelená. Až paletu barev zahalí bílá, v bytech se zešeří a den bude krátký, bude žlutá a zlatá plápolat jen v našich v krbech a svícnech. Dokud země znovu nezezlátne. Žlutými petrklíči, narcisy, a dokud ji jarem nezalije zlatý déšť. Každý podzim je malé ohlédnutí. Zralost, která už zná následky svého počínání. Smíření s jarními mladými hříchy, s letními bouřkami a příprava na klid a dlouhý spánek zimy. Snad proto je země na podzim zlatá a rudá a fialová a zelená. Jak napsal Karel Čapek: „Svatý, svatý, svatý! Otče náš, jenž jsi na nebesích, to je to krásné!“
99 Ukázka elektronické knihy