Čtvrtá kapitola. Polemický svět
nahlédnuta a reprodukována. Tato reprodukce je zprvu a původně náročná a vyžaduje práci nebo úsilí. Pravda není subjektivní konstrukcí, ale podléhá vlastní imanentní logice. Subjekt nakonec není určen výlučně sám sebou, ale musí se vztáhnout k rozumu a s ním se uvést v soulad: „Jsme s to zjistit, jak máme myslet, máme-li myslet rozumně; a tak, jak máme myslet, mají myslet všichni rozumní tvorové. Veškeré zkoumání se musí odvíjet z nitra, nikoli zvnějšku.“54 Hegel však tento Fichtův vhled převrátil. Spontaneita je práva svého jména, nakolik se otevírá vnějšku. Neexistuje spontaneita do sebe uzavřeného Já. Proto staví vědomí do světa, v němž Já čelí spontaneitě druhého. Vědomí se tak nejprve ocitá ve společnosti, která nese bytostné rysy přirozeného stavu, tak jak jej popsal Hobbes55 či Diderot. Soutěživost, nedůvěra a touha po slávě jsou ta citová naladění, v nichž vzniká spontaneita vědomí. V tomto smyslu je druhý sice pro vědomí konstitutivní, ale pouze jako ten, vůči němuž se vědomí vymezuje.
2. Uznání a vědomí smrti K těmto tématům se rovněž váže zájem moderní filosofie o smrt. Přirozeně nelze tvrdit, že se smrt – tato „věrná přítelkyně filosofie“56 – stala význačným předmětem umělecké, náboženské i filosofické reflexe teprve v moderně. Že je filosofie nácvikem umírání, je od Platónova dialogu Faidón filosofickým locus communis. Co se 54 J. G. Fichte, Ueber Belebung und Erhöhung des reinen Interesses für Wahrheit, str. 89. 55 U Hobbese je sepětí potřeby po uznání a nedůvěry formulováno velmi zřetelně: „Dále, lidem nepůsobí žádnou libost, ale naopak hodně žalu pobývání ve společnosti, neexistuje-li moc schopná je všechny zastrašit. Každý totiž hledí na to, aby si ho jeho druh cenil v té míře, kterou přikládá sám sobě, a při každé známce pohrdání nebo podceňování přirozeně usiluje, nakolik se odvažuje (což mezi lidmi, kteří nemají společnou moc, jež by je nutila ke klidu, plně postačuje, aby se navzájem zničili) vynutit si větší ocenění od těch, kdo jím pohrdají, ublížením. Ostatním to pak poslouží jako příklad. Tak tedy nacházíme v povaze lidí tři hlavní příčiny sporů: za prvé soupeření, za druhé nedůvěřivost a za třetí touhu po slávě.“ T. Hobbes, Leviathan, str. 88. 56
A. Schopenhauer, O smrti, str. 5.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270823