Hranice lesa (Ukázka, strana 99)

Když totiž večer dorazili autobusem z aténského letiště do Pirea, ubytovali se v hotelu kousek od přístavu a vyšli do jarního soumraku, Marek nejprve zažíval ten známý, a přece pokaždé znovu cizí pocit nepřítomnosti, který míval po cestě letadlem často. Jako by tu ještě nebyl, jako by tělo a oči předešly jeho duši — málokdy myslel na duši a tohle byla jedna ze zřídkavých situací, kdy se mu ten výraz dral na mysl —, jako by duše ještě zůstávala v Praze nebo se ho teprve snažila dohnat a zrovna se celá zpocená hnala přes Balkán, jako v tom příběhu o indiánech, co jeli autobusem napříč prérií. Myšlenka, že tu vlastně být neměl, že je to jenom nějaký nastavovaný, falešný čas, to jenom podtrhovala. Připadal si jako podvodník – a nespojoval si to slovo v duchu ani tak s tím, že už měsíce podvádí svoji ženu, ale spíš s vnitřně nepopiratelnou skutečností, že se tváří, jako by tu byl, a přitom tu není. Mlčel.

Simona dětem neustále něco vykládala. Teď zrovna zhluboka nasála vzduch. „To jsou vůně! To není jako ten pražskej smrad!“ Děti ji napodobovaly a také vydatně nasávaly přímořské povětří. I on se mimoděk zhluboka nadechl. Vůně kvetoucích pomerančovníků se mísila s vůní moře, s nikoliv nepříjemným pachem rybiny a soli. Minuli obchůdek s čokoládou a její vůně zazářila ve svěžím vzduchu jako čerstvé barvy na bílém plátně. Po chvilce ji vystřídala vůně kebabu a poté zas převládl slaný, chaluhovitě navinulý odér moře.

Uvědomil si, že čichové vjemy ho přece jen poněkud zpřítomnily.

Duše byla zde a s ní i slova. „Dáte si zmrzku?“ zeptal se dětí a ukázal na stánek naproti.

Když si sám poprvé lízl, zaslechl tichou, zvláštně snovou melodii, která připomínala zvonkohru. „To zní jako pouliční divadlo,“ poznamenala Simona. „Pudem se podívat?“ Kráčeli večerní ulicí, nahlíželi do rozsvícených výloh a lízali zmrzlinu – k pomerančovníkům si vzal Marek pomerančovou. Na chvíli měl pocit, že se možná něco láme, že se možná spletl, že s nimi může být teď a tady — a snad i potom a tam.

(97)

hranice lesa.indd 97

7.11.2019 23:24:32

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270751

Došli k náměstí, před sebou spatřili srocený dav. Tajemná, podmanivá zvonkohra teď zněla břeskně, skoro pochodově, jako soundtrack k antickému dramatu, podanému coby pimprlové divadlo. „Že by šlo tolik lidí na divadlo?“ vyslovila Simona Markovy myšlenky nahlas. Obešli skupinu keřů vysazených u chodníku a konečně se jim otevřel pohled na střed shromáždění.

Nad hlavami lidí povlávaly modrobílé řecké vlajky. „Co hrajou?“ chtěla vědět Lenka. „Není tady dneska nějakej státní svátek?“ nadhodila Simona.

Bílé vlajky se světle modrými pruhy a kříži – a mezi nimi prosvítala červená a černá. Černé meandry na rudém poli, černé lomené meandry neodbytně připomínající háknkrajcy.

Markovi zatrnulo. Přitáhl Lenku a Lukáše k sobě. Na první pohled se nezdálo, že by tu hrozilo nebezpečí, ale najednou měl pocit, jako by vzal děti do cirkusu a potom zjistil, že s nimi stojí v manéži mezi tygry. „To neni divadlo,“ zašeptal, jako by se bál, že ta slova někoho popudí. „To jsou náckové.“ Vlajky Zlatého úsvitu se náhle ježily v soumraku jako krvavé halapartny.

Vzal děti za ruce a spěšně zamířil pryč.

Simona se zmateně ohlédla a nejistě vykročila za nimi. „Jak to víš?“ „Zlatej úsvit. Nesleduješ zprávy?“ „Aha.“ Ta pachuť přebila pomeranče a mastně se mu táhla po patře ještě druhý den. Jako by teď za vším čekal nějakou zradu. Fajn, pes a chlápek přehazující lopatou ledovou drť. Ale co za tím vězí? Copak v té plechové skříni pod ledem schovává? A nejsou ty rezavé pruty trčící ze střechy ve zlatavém úsvitu spíš krvavě rudé?

Je to zvláštní a vlastně docela logické, říkal si Marek, jak se vkus všemožných nacionalistů různí. Čeští neonacisti by si asi na demošce zvonkohru nepustili. To soudruzi na Naxu, kteří se o pár dní později shromáždili pod prapory se zaťatou pěstí, působili daleko internacionálněji.

(98)

hranice lesa.indd 98

7.11.2019 23:24:32

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270751

Podle hudby si je dokázal zařadit už z dálky, přestože slovům nerozuměl a tyhle konkrétní budovatelsky burcující melodie neznal. Když ovšem zazněla přímo Internacionála, bůhvíproč ostýchavě ztlumili zvuk.

Možná se jim samotným zdálo, že se ta písnička k Apollónově chrámu a starobylému městu šplhajícímu po úbočí k benátskému kástru nehodí.

Nešikovně přivázaná plachta s revolučním heslem v alfabetě pleskala ve větru a zdálo se, že každou chvíli uletí.

Když se pak slunce sklonilo k západu a zalilo chóru Naxu růžovým přísvitem, vítr se utišil. Hladina zátoky znehybněla. Popocházeli po kamenité pláži u skalnatého ostrohu vybíhajícího do moře a děti na mělčině hledaly mušličky. Na druhé straně zátoky, za přístavem, v té nehybnosti růžově zářil kamenný portál — pozůstatek antického chrámu, který si jinak benátský vévoda Marco Sanudo rozebral na svoji pevnost — a zdálo se, jako by se okolní moře proměnilo v perleťový vnitřek lastury, hladina zamrzla a jen těsně u břehu líně olizovala kameny jako oceán rtuti pevninu jakési cizí planety. „Jé, tam je něco živýho,“ vyjekla Lenka a přidržela si ulitu ostranky dál od obličeje, jako by to stvoření mohlo vyskočit a kousnout ji do nosu. „Uka, uka!“ volal Lukáš a neobratně se k ní hrnul přes ostrá skaliska.

Simona si vyzula sandále, udělala po mělčině dva kroky k dětem a rtuť se jí zavlnila kolem kotníků.

Lenka jí lasturu ukázala: „Má to klepítka!“ „To bude ráček poustevníček, udělal si tam domeček.“ Lukáš se letmo podíval a začal prohlížet nalezené mušle, které si předtím vyskládal na nedaleký kámen. „Tady je taky pouteníšek,“ oznámil, „a tady taky.“ „Tak to je tu budete muset nechat, když v nich někdo bydlí,“ řekla dětem Simona.

Děti chvíli nevěděly, jestli se mají radovat z objevu, nebo být smutné, že musí pracně nasbírané lastury zase odevzdat moři, ale pak je začaly svědomitě vracet na místo a Lenka dohlížela, aby každá přišla přesně tam, kde ji našly.

(99)

hranice lesa.indd 99

7.11.2019 23:24:32

Ukázka elektronické knihy