Brány Anubisovy „Jestli zůstanete, tak ne. A co je pravdy na tom, že po vás jde Horrabin?“ Kapitán si pořádně zavdal rovnou z láhve. Jacky se rozhovořil. „Jede v tom Horrabinův pán, doktor Romany. Myslí si, že tady Němej Tom zná spoustu čarodějnických věcí, ale je vedle, jenomže za něho nabídl obrovskou odměnu, takže bude Brendana Doyla hledat každej parchant z Horrabinových krysích nor.“ Otočil se k Doylovi. „Berte to vážně, člověče, vaše role Němýho Toma je prostě taktika, jak přežít.“ Kapitán se zasmál. „A buďte rád, že nevedu živnost tak, jak to dělával Horrabinův otec.“ Jacky se taky zasmál, a když uviděl Doylův nechápavý pohled, vysvětlil mu to. „Otec toho klauna byl taky pánem žebráků ze St. Giles a nechtěl pracovat s imitacemi – všichni jeho slepci byli doopravdy slepí a jeho zmrzačené děti nenosily berle jenom tak, aby zapůsobily na kolemjdoucí. To je všechno velice chvályhodné, dalo by se říct, dokud se nedozvíte, že verboval zdravé lidi a potom je měnil pro žebráckou živnost. Měl někde pod Londýnem něco jako nemocnici naruby a vyvinul různé postupy, jak měnit statné muže, ženy a děti ve stvůry přizpůsobené k tomu, aby vyvolávaly hrůzu a soucit.“ Zatímco Jacky mluvil, z tváře mu mizel úsměv. „Takže kdyby se starej Teobaldo Horrabin rozhodl, že byste měl bejt Němej Tom,“ doplnil kapitán, „tak by vám vyřízl jazyk a potom by si s váma pohrál, aby z vás udělal opravdickýho slaboduchýho chudáčka: tak dlouho by vás tloukl do hlavy, až by vám promáčkl lebku, nebo by vás dusil tak dlouho, až by vám odumřel mozek. Jak říkal Jacky, na tohle byl machr.“ Nasál ještě trochu brandy. „Dokonce se povídá, že se pustil do práce i na svým synovi a že Horrabin nosí ty pytlovitý šaty a líčidlo na obličeji, aby zakryl zmrzačení, který mu způsobil vlastní otec.“ Doyle se otřásl, když si vybavil děsivý zjev klaunovy tváře, jak ji zahlédl za budkou s loutkami. „A co se stalo s Horrabinem starším?“ Jacky pokrčil rameny. „To všechno se stalo ještě dřív, než jsem sem přišel.“ „Někteří tvrdili, že umřel a že živnost potom převzal Horrabin mladší,“ řekl kapitán. „Jiní tvrdili, že starýho Teobalda zabil, aby se sám chopil živnosti. Dokonce jsem zaslechl, že starej Teobaldo tam dole ještě žije… a nejsem si jistej, jestli by raděj nebyl mrtvej.“ Zachytil Doylův tázavý pohled. „No jo, starej Horrabin byl moc vysokej a všechny uzavřený prostory, dokonce i chodba plná lidí, v něm vyvolávaly hrůzu.“ – 104 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270495
Kniha první: Obličej pod srstí „Jedinou ztrátu, kterou utrpíme, když budeme předstírat, že je tenhle chlapík němý,“ řekl Jacky a odebral kapitánovi láhev na tak dlouho, aby opět naplnil dvě sklenice, „je to, že umí číst.“ Kapitán pohlédl na Doyla s mnohem větším zájmem, než jaký věnoval čemukoli za celý večer. „Vážně umíte číst? Plynatě?“ Doyle tušil, že myslí plynule, a tak přikývl. „Výborně! Můžete mi předčítat. Literatura je snad můj hlavní životní zájem, jenomže já jsem z těch znamínek na stránkách nikdy nebyl schopnej vyždímat žádnej smysl. Znáte nějaký básně? Zpaměti?“ „No jistě.“ „Tak nám nějakou předneste.“ „Hm… tak dobře.“ Doyle si odkašlal a potom začal: „Den dokonává, na klekání zvoní, brav bečí, k stáji tíhna povlovně; mdlý rolník z pole k domovu se kloní a zůstavuje svět ten tmám a mně…“ Kapitán i Jacky seděli a uchváceně naslouchali, zatímco Doyle recitoval celou Grayovu Elegii na hrobkách veských. Když skončil, kapitán zatleskal a sám se jal přednášet verše, část ze Samsona Agonista. Potom přišel na řadu Jacky. „Povězte mi, co si myslíte o tomhle,“ žádal a reci toval: „Prochladlé ulice, kdysi tak veselé, znějí teď kroků mých netečnou ozvěnou, jak jimi procházím. V noci však provanou prašnými pokoji vánky osamělé, rozbitou tabulkou odnesou do ulic vzpomínky, staré sny, jež se tam zdály.“ Jacky se odmlčel a Doyle automaticky doplnil osmiveršovou strofu: „Ten jinoch, co je snil, je dávno v dáli a z jeho duše již nezbylo vůbec nic.“ – 105 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270495
Brány Anubisovy Když Doyle dorecitoval, snažil si vybavit, kde ji četl. Byla v nějaké knize o Ashblessovi, ale od něho nepocházela… Už to mám, pomyslel si – je to jedna z těch několika zatracených básní Colina Lepovra, který byl zasnouben s Elizabeth Tichyovou, předtím než se stala manželkou Williama Ashblesse. Lepovre zmizel v roce, moment, v roce 1809, několik měsíců předtím, než se měla konat svatba; bylo mu dvacet a nechal po sobě jen tenkou knížku veršů, které si vysloužily jen pár nepříznivých recenzí. Doyle pohlédl na Jackyho a viděl, že mladík na něho hledí s překvapením a poprvé s něčím jako respektem. „Proboha, Doyle, vy jste četl Lepovra?“ „Ale ano,“ odpověděl Doyle bezstarostně. „Zmizel, hm, vloni, ne?“ Jacky se tvářil nevlídně. „To je oficiální verze. Ve skutečnosti byl zabit. Já jsem ho znal, chápete.“ „Vážně jsi ho znal?“ Doyla napadlo, že jestli se někdy vrátí do roku 1983, tento příběh by mohl v Ashblessově životopisu vytvořit dobrou poznámku pod čarou. „Jak byl zabit?“ Mladík opět rychle vypil brandy a lehkomyslně si nalil další. „Možná až vás jednou budu znát dost dobře, tak vám to povím.“ Doyle byl stále rozhodnutý vyrazit z toho chlapce něco, co by se dalo publikovat, a tak se zeptal: „Znal jsi jeho snoubenku Elizabeth Tichyovou?“ Jacky vypadal, jako by ho něco vyděsilo. „Jestli jste z Ameriky, jak to, že všechno tohle víte?“ Doyle otevřel ústa, aby vyslovil nějakou přijatelnou odpověď, žádnou si ale nedokázal vymyslet, a tak si musel vystačit s touto: „Možná jednou, Jacky, až já tebe budu znát dost dobře, tak ti to povím.“ Jacky zvedl obočí, jako by uvažoval, jestli to má brát jako urážku; potom se usmál. „Jak jsem řekl, Doyle, ve vás je mnohem víc, než se na první pohled zdá. Ano, znal jsem Beth Tichyovou – docela dobře. Znal jsem ji roky před tím, než se seznámila s Lepovrem. Stále se občas vídáme.“ „Zjevně jsem měl skoro pravdu, když jsem říkal, že vy dva jste staří kamarádi,“ usoudil Kodaňský Jack. „Doyle, vy půjdete se mnou. Starej Stikeleather se dostal do půlky Aubrey od Dallase, ale jak ten čte, tak by mu to trvalo nejmíň další rok, než by s tím byl hotovej. No, uvidíme, jestli umíte číst trošku rychleji.“ *** – 106 – Ukázka elektronické knihy