Rozvolněné kánony: proč se nenarodil žádný ženský Shakespeare? Camille Paglia testuje teorii, že ženy nedokážou psát poezii
Dne 12. března 1975 jsem se vydala na pouť, abych si poslechla slavnou Germaine Greerovou, která přednášela na Státní newyorské univerzitě v Albany, zhruba hodinu jízdy od místa, kde jsem tehdy ve Vermontu učila. Čtyři roky předtím její kniha Eunuška, nelítostná analýza sexuálních obrazů v populární kultuře, elektrifikovala rodící se hnutí za osvobození žen a ona sama, se svým pestrým oblečením a kurážným, ba dokonce lascivním chováním, zapůsobila v amerických médiích jako naprostá senzace. Jako by zosobňovala suverénního a výbojného ducha celé nové generace. Jenže ta rezervovaná, chladná autorka, jež mluvila k přeplněné aule v Albany, byla úplně jiný člověk. Po jakýchkoli stopách humoru nebo fyzična ani vidu. Teď se tvrdošíjně upnula na hrozné ekonomické podmínky žen v Pákistánu. Když přišel čas na otázky, nervózně jsem v davu zvedla ruku a zeptala se Greerové, zda coby bývalá profesorka anglické literatury bude v dohledné době zase o literatuře psát. Odpověděla rychle a úsečně: „Na světě jsou mnohem důležitější věci než literatura!“ Coby stoupenkyně Wildeova estetismu stále věřím, že umění je nejvyšším úspěchem lidstva. Proto mě šokovalo, že Greerová zběhla k čím dál stalinističtějším řadám feministických utilitaristek. Od té doby – bylo to před dvaceti lety – napsala mnoho knih: o malířkách, lidské plodnosti, menopauze, vlastním zmizelém otci. Taky jí vyšla sbírka esejů a uspořádala tři antologie ženské poezie ze sedmnáctého století. Vedle útlé knihy o Shakespearovi, která se objevila před deseti lety, je tak třeba považovat Greerové
101
paglia288.indd 101
19.11.2019 10:53:33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270489
novou knihu Sibyly v sešlapaných botách za její první a dlouho opožděné vyjádření k literárním dějinám a kritice obecně. Argument, s nímž Greerová v této knize přichází, se obrací k těm feministkám a sympatizantkám, které požadují, aby osnovy byly upraveny a spravedlivě odrážely příspěvek žen (nebo etnických menšin, čemuž se jakožto hodně kontroverznímu tématu kniha vyhýbá). Často se tvrdí, že historii psali heterosexuální bílí muži a že vzhledem k systematickému utlačování žen se v literárních dějinách nachází řada neuznaných ženských géniů, které jen čekají na to, až je někdo objeví a zajistí jim odpovídající místo v kánonu. Tato premisa současného feminismu byla sentimentální iluzí od samého počátku. Greerová proti ní zcela správně obrací svou artilerii, a to z překvapivě nové pozice. Tvrdí, že přinejmenším v anglické literatuře nebyly ženy nikdy ignorovány ani jim nikdo nebránil publikovat. Naopak, mužští patroni se až příliš snažili, aby ženské texty dostaly do tisku. Podle jejího názoru básnířkám nejvíce uškodilo rozmazlování a přechvalování, nikoli obyčejná obstrukce. Nahlíželo se na ně jako na úžasné „hříčky přírody“ a ony se nechaly unášet do melodramatického „exhibicionismu“, nechaly si příliš radit od mužských mentorů a nikdy plně nerozvinuly svůj hlas mimo líbeznost. Proto podle Greerové absence předmoderních básnířek v učebních osnovách není ani tak důsledkem rasismu, jako spíše nedostatku kvality v dostupném materiálu. „Ženy si to ale udělaly samy,“ konstatuje zcela na rovinu. Je bláhové a kontraproduktivní, pokud feministky propagují průměrné dílo jen proto, že ho napsala žena. Greerová implicitně přiznává, že čtvrtstoletí feministického bádání sice oživilo řadu postav menšího významu, nicméně nenašlo jedinou spisovatelku nebo umělkyni, jež by byla neznámá předchozímu kritickému establishmentu, nebo jím dokonce nebyla oceňována. Po druhé světové válce mužští angloameričtí akademici vyprodukovali korpus skvostné, často až příliš
102
paglia288.indd 102
19.11.2019 10:53:33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270489
uctivé kritické literatury o Jane Austenové, Charlotte a Emily Brontëových, George Eliotové, Emily Dickinsonové, Virginii Woolfové a dalších. Jakkoli se feministky chvástaly, že přepíšou celé kulturní dějiny lidstva, stále se jim nepodařilo jakkoli významněji revidovat pět tisíc let dlouhou chronologii a vývoj uměleckých stylů na Západě, jak jsou tradičně vyučovány. Nová strategie Greerové pro kritiku feministické teorie je velice vítaná, protože už nějaký čas je zjevné, že feminismus se má více co bát vlastních ideologických excesů než konzervativní politické opozice. Feministická teorie je lukrativní průmysl, který v Americe garantuje akademické zaměstnání, přičemž na každou dobrou feministickou knihu připadá dvacet dalších plných nepřesností, zkreslení a propagandy. Tato záplava knih navíc nedokázala vyprodukovat žádnou klasiku: pouze jedna kniha moderního feminismu, Druhé pohlaví Simone de Beauvoir, si získala uznání v intelektuálních dějinách. Coby magnum opus sahající od antického Řecka až po současnost se Sibyly v sešlapaných botách vyzývavě přibližují tomu, co by si bylo možné představovat jako pokračování skvělé knihy Simone de Beauvoir. Problém je ale v tom, že Greerová nevyjasnila, možná dokonce ani sobě samé, kdo je její publikum. Její silný „prolog“ je adresován nejširší možné čtenářské obci a nepředstírá žádnou speciální vnitřní znalost feministického frakcionářství. Pokud by celá kniha byla napsána touto pevnou, šlachovitou a agresivní prózou, stala by se z ní okamžitě senzace a my bychom v poušti poststrukturalismu a postmodernismu zažili znovuzrození seriózní literární kritiky. Vezměme si například tuto výtečnou poznámku z první strany knihy: Jejich pohlaví bránilo středostavovským ženám v získání stejného vzdělání, jaké bylo dostupné mužům stejné třídy, nicméně užitečnost tohoto vzdělání pro básníka zdaleka není
103
paglia288.indd 103
19.11.2019 10:53:33
Ukázka elektronické knihy