Objevují se také v báji o Perseovi, když hrdina hledá místo, kam nymfy ze Stygie ukryly okřídlené střevíce a Hádovu přilbu neviditelnosti, díky nimž se mu mělo podařit useknout hlavu Gorgóny Medúsy. Perseus tedy ukradl Graiím oko a zub právě ve chvíli, kdy si je předávaly, a zahrozil jim, že jim je nevrátí, pokud mu neprozradí, kde najde doupě Gorgón. Podle jiné verze Perseus, jakmile se dozvěděl, co potřeboval, zahodil zub i oko do Tritónova jezera. — Anca Magureanová — 21
Překlad. J. Nováková
Gryf Gryf je nestvůra z orientální mytologie s tělem lva a hlavou a pařáty orla. Někdy se může mírně lišit, má koňské uši a hadí ocas, vždy je však nezaměnitelná díky svému napůl lvímu a napůl dravčímu vzezření. Jde o hybridní stvoření z rodu hieracocefalů, tedy bohů či netvorů s lidským tělem a sokolí hlavou, jakým byl například egyptský Hor. Z Orientu, kde tento mýtus vznikl, později pronikl do antického Řecka a odtud se rozšířil do celé Evropy. Podle Aischyla jsou gryfové psi Diovy stráže, kteří však nikdy neštěkají. Jiné řecké báje z nich činí strážce zlata Hyperborejců či hlídače krátéru, v němž Dioný sos uchovával své víno. Toto ušlechtilé fantastické zvíře, vládce země i oblohy, mělo žít na zlaté poušti (nacházející se západně od Číny) ve věčné samotě. Pouze někteří poutníci nebo výjimeční hrdinové měli tu čest přiblížit se k němu, či jej dokonce zkrotit. Podle některých paleontologů má tato pověst původ v objevu koster triceratopse, které se hojně nalézaly právě západně od Číny, kde gryf údajně hnízdil. Některé starověké spisy líčí způsob života gryfů natolik podrobně, jako kdyby tito tvorové skuteč—49— Gryf utočící na slona. ně existovali. Ve středověku se gryf objeVýjev z Livre des merveilles (Milion) Marka Pola, přelom 15.–16. století voval v nejrůznějších bestiářích. Někdy jej
G Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270349