VLADISLAV JINDŘICH
rozepsaly o moravské markraběnce, což by mohlo znamenat, že se Děpoltici přihlásili o dědictví po Vladislavu Jindřichovi.339 Vraťme se však ještě do roku 1212, kdy Přemysl Otakar I. a Vladislav Jindřich obdrželi Zlaté buly sicilské. Neznámo proč se ale dočasně stáhli do ústraní a připravili se tak o prosincový sjezd ve Frankfurtu, kde Fridrich II. Sicilský požádal před vyslanci římské kurie a zástupci francouzského krále o hlasy přítomných knížat. O čtyři dny později v Mohuči (9. prosince) přijal z rukou arcibiskupa Sigfrida královské pomazání a s konečnou platností odložil titul „imperator electus“.340 Frankfurtskou volbu zachytila řada dobových zpravodajů. V Reinhardsbrunn však považovali za vhodné přidat poznámku, že výjezd zvažoval i český král,341 což Václav Novotný pochopil jako letopiscovu omluvu pro přemyslovskou neúčast.342 Odlišně uvažoval Franz-Reiner Erkens, který bez bližšího zdůvodnění zahrnul Přemysla mezi účastníky.343 Snad se nechal svést erfurtskou farní kronikou, jež se pod vlivem reinhardsbrunnské předlohy zmínila o příjezdu českého krále a durynského lantkraběte a skvělém přijetí druhého z nich.344 Zjevně mu unikla Přemyslova listina pro kladrubský klášter, v níž český král potvrdil, že přijal od místních kupců 50 marek stříbra, když v únoru 1213 mířil do Řezna za Fridrichem, který se vrátil z Apulie („pergens Ratisponam in occursum Friderici, Romanorum regis, de Appulia venientis“).345 Něco takového by asi nemohl tvrdit, kdyby se s římsko-německým králem setkal již ve Frankfurtu. V únoru 1213 se do Řezna vypravil rovněž Vladislav Jindřich, jenž stanul před Fridrichem nejpozději 15. února 1213, kdy se po Přemyslově boku nechal zapsat do svědečných řad protekční berchtesgadenské listiny346 a do velkého cremonského privilegia.347 Dalšího dne takto ověřil výsady pro skotské benediktiny u svatého Jakuba v Řezně,348 a třebaže českou přítomnost zaznamenalo hned několik pozorovatelů,349 nikdo neupřesnil, proč Přemysl s Vladislavem vážili v zimním nečase namáhavou pouť. Podle Wolfganga Stürnera český král složil lenní přísahu, ale právě tak se zde mohl promýšlet výpad do Míšně a Saska.350 Přemysl Otakar I. navštívil mladého Štaufa ještě uprostřed léta 1213 v Chebu a byl přítomen vydání proslulé Zlaté buly chebské, která vymezila vztah římsko-německých králů ke stolci svatého Petra.351 V polovině července se však zraky mocných upínaly k welfským državám. Císař Ota IV. shromáždil své síly mezi Kolínem a Cáchami a zatarasil tak západní přístupy do Saska. Fridrich II. Sicilský přesto nepočítal s výraznějším odporem a na září svolal do Merseburku sjezd, čímž lehkomyslně prozradil hlavní směr útoku. Ota proto stačil vložit do Quedlinburku silnou posádku, která odolávala blokádě až do říjnových plískanic, v nichž se rozpustilo válečné nadšení.352 Silný sbor přivedli pod quedlinburské hradby 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270282
3. MARKRABĚ
24. Velkolepé sídlo si v Chebu na místě staršího vohburského hradu nechal vystavět císař Fridrich I. Barbarossa. Pro svou polohu se záhy stalo vyhledávaným místem různých schůzek, porad a dvorských sjezdů. V roce 1179 se zde před císařem probíral spor o Vitoraz, na jaře 1203 byl císařský palác svědkem lenního slibu, který do rukou Filipa Švábského složil kníže Děpolt, Fridrich II. Sicilský zase v Chebu datoval proslulou bulu, jejímž prostřednictvím v červenci 1213 ujistil papeže Inocence III., že svatopetrský stolec nebude krácen ve svých právech, přičemž vydání listiny přihlížel Přemysl Otakar I., o rok později si český král nenechal ujít novinky ze Západu, především ohlášené tažení císaře Oty IV. proti francouzskému králi Filipu II. Augustovi, a v březnu 1215 zamířil do Chebu i markrabě Vladislav Jindřich. (Foto Aleš Flídr)
oba Přemyslovci, jejichž přítomnost zmiňuje Fridrichova listina pro řád německých rytířů z 19. října.353 Jak ale poznamenaly dobové kompilace, český sbor se proslavil hlavně nelítostným drancováním širokého okolí354 a s opravdovou hrůzou na Čechy a Moravany vzpomínali v Saské Kamenici.355 Bezohledné rabování ale splnilo svůj účel, neboť míšeňský markrabě Dětřich požádal Friidricha o mír. Ve stejném čase se již markrabě vracel na Moravu, kterou zřejmě neopustil po celý rok 1214. Omluvil se tak z červnového jednání v Chebu, kam naopak zamířil český král,356 a přestože lze o smyslu této porady nejvýše spekulovat, bezpochyby se dostalo na spor mezi anglickým a francouzským králem, do něhož se zapletl císař Ota IV.357 Spojenecké závazky k anglické koruně přivedly Otu na flanderské pláně k mostu u Bouvines, kde 27. července 1214 ztratil bitvu, a jak se ukázalo, také respekt mezi stoupenci na říšské půdě.358 Do francouzských rukou padla úžasná kořist včetně císařské korouhve, kterou francouzský král 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270282
VLADISLAV JINDŘICH
Filip II. August věnoval mladému Štaufovi. Ten se ještě ve druhé polovině roku 1214 přesunul k Rýnu, kde si naklonil lotrinská knížata a kolínský patriciát. Vánoční svátky strávil v Metách a podle zde datované smírčí dohody se měl u dvora zdržovat i český král Přemysl Otakar.359 Zajímavá konstrukce bohužel nemá oporu v jiných pramenech, neboť obsah listiny byl projednán dříve, snad v Chebu na počátku června 1214.360 Přemysl Otakar I. se setkal s Fridrichem až v zimě 1215, kdy obdržel pozvánku na dvorský sjezd, který byl opět svolán do Chebu. V císařské falci se ohlásil rovněž Vladislav Jindřich, přičemž 2. března 1215 se jména sourozenců objevila v listině, kterou římsko-německý král vzal pod ochranu pegavský klášter.361 S větším zájmem si přítomní vyslechli zprávu o chystané korunovaci v Cáchách a 25. července 1215 Fridrich konečně usedl na legendami opředený trůn Karla Velikého.362 Triumfální jízda Porýním již přesahovalo obzor markraběte, který se věnoval správě svěřených provincií. Chyběl proto v Cáchách a na sjezdech ve Würzburku roku 1218363 a v Norimberku se o rok později nechal zastupovat bratrem.364 V létě 1220 ale pozvání neoslyšel a po Přemyslově boku vyrazil do Augsburku, aby se na lešském poli s Fridrichem rozloučil před jeho římskou korunovační jízdou.365 Po návratu z Augsburku na konci srpna 1220 zbývaly Vladislavu Jindřichovi dva roky života, a pokud je známo, strávil je v hranicích přemyslovských držav. Vedle pravidelných návštěv královského dvora byl vítán na biskupských sídlech v Olomouci i Praze. Stačí připomenout, že s olomouckým biskupem Robertem spoluzakládal velehradský klášter a s pražským biskupem Danielem II. zase mohl vzpomínat na události roku 1197. Poklidné soužití rozčeřila volba Danielova nástupce Ondřeje, který přijal svěcení z rukou papeže Inocence III. a po návratu ze IV. lateránského koncilu začal vystupovat jako vášnivý obhájce církevních svobod. Vlivného spojence našel v papeži Honoriovi III. a snad před koncem roku 1216 usoudil, že český král nenaslouchá jeho stížnostem s dostatečnou vážností. Uražen opustil zemi, nad níž vyhlásil interdikt.366 Zaskočil tak nejen Přemysla Otakara, nýbrž i své ochránce. Jinak postupoval královský dvůr, který sázel na vstřícnost. V Římě se ohlásili čeští vyslanci s listem, jenž popisoval jak zemské zvyklosti („secundum regni nostri consuetudines“), tak stanovisko královského dvora. Na přetřes se dostaly desátky, platy, daně a břemena, které světská moc vymáhala na duchovenstvu, celibát a problém investitury ženatých kněží, jakož i porušování církevního práva („contra canones“).367 Přesto se spor vlekl až do ledna 1219, kdy se ve zdech kladrubského kláštera setkal papežem zplnomocněný řezenský biskup Konrád se zástupci českého krále,368 a další, tentokrát rozhodující dohodu 106
Ukázka elektronické knihy