Posle dní vel ký den
Bylo mi čtyřiadvacet, když jsem našla první bulku. Ne že bych se ji snažila aktivně najít, protože v té době byla rakovina prsu mou poslední starostí. Byla jsem přece mladá, v nejlepších letech. Starost mi dělaly věci jako vrcholné umění, jak rozdělit výplatu mezi zaplacení účtů a společenský život nebo jestli v džínách nemám velká stehna či zda je na světě dost make-upu na to, abych zakryla pupínky, které mi vypučely na obličeji. Rozhodně jsem se moc nezaobírala smrtí. Zrovna jsem se sprchovala a užívala si exotickou vůni nového kokosového peelingu, když jsem najednou něco ucítila. Nebylo to nic výrazného, prostě jenom něco. Prohmatala jsem si tu část pravého prsa a přejížděla ji prsty. Cítila jsem to pár minut na straně, skoro v podpaží, ale pak jsem usoudila, že jsem si jenom něco namlouvala, protože jsem to chvilku cítila a pak zase ne. Usoudila jsem, že to nebude nic vážného, když jsem to našla jenom občas. Proto jsem tomu nevěnovala pozornost, dokud jsem to za pár týdnů neucítila znovu. Zašla jsem k obvoďačce, až na to, že moje obvoďačka tam nebyla, a místo ní mě přijala žena s po pás dlouhým copem, která vypadala tak na dvanáct, a člověk by si ji dokázal spíš představit se švihadlem v ruce. „To nic nebude. Nejspíš půjde o cystu,“ prohlásila tónem, který měl být nejspíš konejšivý, jenže ve skutečnosti vyzněl značně blahosklonně. „Ale co když ne.“ „Pak je tu řada dalších možností. Je vysoce nepravděpodobné, že by ve vašem věku šlo o něco zhoubného.“ „Jste si jistá, že jste, ehm, kvalifikovaná lékařka?“ Usmála se, jako kdyby tohle ten den slyšela už posté, a vyzvala mě, ať si lehnu na lůžko. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270223
Posle dní vel ký den
Nic nenahmatala. Když jsem na to místo položila prst, zkusila to znovu. Zamračila se. „Spíš než na bulku to vypadá na mírné zduření. Myslím, že to bude mít souvislost s hormony. V které části cyklu teď jste?“ „Nevím. Někde uprostřed?“ „Přijďte za mnou znovu za měsíc, po menstruaci. Tedy pokud to budete pořád cítit.“ O měsíc později jsem to nejen cítila, ale připadalo mi to větší a tvrdší. To už se moje obvoďačka vrátila z dovolené s opálenou kůží a zářila opojením z přímořského vzduchu. Nikdy nezapomenu, jak jí zmizel úsměv z tváře a jak se jí obočí málem setkala nad nosem, když se zamračila. „Ano, cítím to,“ řekla. „Domluvím vám ultrazvuk.“ Uviděla můj výraz čiré hrůzy. „Jenom pro jistotu.“ Usmála se. „Určitě to není nic víc než nezhoubná cysta.“ Nebyla to cysta. Žena, která sken pořizovala, na sobě nedala nic znát, i když jsem jí zkoušela z tváře vyčíst, na čem jsem. Pořád jsem si připadala jako podvodnice. Jako kdybych dělala z komára velblouda a zabírala jsem si čas pro vyšetření, který mohla místo mě využít nějaká nešťastná žena, jež má skutečný problém. Moje prso nikdy nezažívalo tolik pozornosti jako během následujících několika týdnů. Zvykla jsem si na to, že ho pokládám na desky, zatímco ho tisknou, fotografují, skenují, prohmatávají, dloubou do něj, kreslí na něj a zapichují do něj jehly, aby ten chlapík, který mi dělal lumpektomii, věděl, kam říznout.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270223
Posle dní vel ký den
„Je to v pořádku,“ uklidňoval mě onkolog. „Zachytili jsme to včas. Věřím, že nádor při lumpektomii zcela odstraníme.“ Po operaci jeho výraz vypovídal o něčem jiném. Nedosáhl čistých okrajů. Musel operaci provést znovu. Podepsala jsem formulář, kterým jsem svolila k celkové mastektomii pro případ, že by to bylo nutné, a v duchu jsem smlouvala s Bohem, ve kterého jsem nevěřila, ať k tomu nedojde. Potom jsem pro změnu obdržela dobré zprávy, vlastně ještě lepší. Nebylo třeba provést mastektomii, jen odstranit tkáň. Okraje byly čisté. Doktor dokázal nádor odstranit. Mízní uzliny se ukázaly být čisté. Nádor se nerozšířil. Prošla jsem chemoterapií a radioterapií. Kůže na prsu zrudla, jako kdybych se spálila na slunci, a naskákaly mi puchýře. Bolelo to. Pekelně to bolelo. Vypadly mi vlasy. Nastěhovala jsem se zpátky k rodičům, přibrala jsem dvacet kilo a vypadala jsem jako vlastní nafouklá karikatura. V jednom kuse mi bylo zle od žaludku a zvracela jsem, až se mi začaly kazit zuby. Nejhorší na tom bylo, že když jsem se podívala do zrcadla, neviděla jsem sebe, ale rakovinu. „Vždyť jsi tak mladá,“ říkali mi rozpačitě ostatní. „Není to nemoc starších žen?“ Rakovina je parchant, který takové rozdíly nedělá. Začala jsem užívat Tamoxifen, lék, který snižoval šance, že se mi vyvine druhotný nádor. Nebylo to snadné. Lék u mě vyvolával symptomy předčasné menopauzy a návaly horka byly k nesnesení. Přesto pokaždé když jsem si brala další prášek, jsem si připomínala, že to dělám proto, abych mohla žít. Všechno mělo být v pořádku. Jenže nakonec nebylo.
100 Ukázka elektronické knihy