Český Brod byl dříve zbožím pražského biskupství, respektive arcibiskupství, které do stavu města královského jmenoval císař římský a král český Zikmund Lucemburský. Za to, že českobrodští měšťané nevpustili do města husitské sirotky úprkem prchající po prohrané bitvě u Lipan.
Liška je škodná Žádný oceán, po němž jste toužil plout coby kapitán lodi, ani moře, ba ani žádná slovutná řeka to není. Přesto asi Šembera protékající Českým Brodem zanechala ve vašem dětství výraznější stopu než na mapě, byť jen Středočeského kraje. Je to tak? Určitě. A přestože z hlediska vodohospodářského nemá nijak velký význam, i když, a to musím zdůraznit, každý potok, ba potůček je ve skutečnosti velmi důležitý. Povodí Šembery, která se vlévá do Výrovky a Výrovka zase do Labe, je dlouhé sotva třicet kilometrů. Výrovka se přitom na svém středním toku jmenuje Kouřimka. Což mě trochu mrzí. Kouřimáci totiž byli naši spolužáci na gymnáziu, protože jedna třída kouřimského gymnázia přešla celá pod Český Brod. Mezi námi a jimi panovala tehdy na škole škádlivá rivalita. A já to v té rivalitě stále vidím až jako smělost Kouřimáků, když nám provokativně tvrdili, že Šembera se vlévá do Kouřimky. Jaké vzpomínky na Šemberu máte? Tátovi se Šembera zapsala do mysli na celý život. Hlavně proto, že když se ve škole učili o olomoucko‑pražské železniční dráze, on první dvě třídy obecné školy absolvoval ještě za monarchie, tak při zkoušení musel, jako když bičem mrská, vyjmenovat údolí všech sedmi řek, jimiž tato dráha vedla. A mezi nimi podle táty byla i Šembera. Že se děti musely tenkrát něco takového učit nazpaměť, mělo jistě úzkou souvislost s tehdejším rozkvětem železnice. Když se dnes o Šembeře zmíním, nemá nikdo ponětí, pokud ovšem není z Českobrodska, Kolínska, případně z okresu Praha‑východ, že taková říčka vůbec existuje. A já se tomu nedivím. Jednou jsem ji jako kluk viděl ale rozvodněnou. Koukal jsem tehdy jistě hodně vyjeveně, protože jsem si říkal: Tohle že je naše Šembera? Nemohl jsem uvěřit, že se proti svému normálnímu stavu přinejmenším
| 98 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270177
zdesateronásobila. Kdy to bylo, nevím přesně, byl jsem ještě dost malý. Odhadl bych to na rok 1959. A vzpomínám si, že řece se tehdy neříkalo Šembera, ale Všembera, což byl ostatně původ jejího jména. Jindy jsme se s Kájou Hladíkem, mým tehdejším spolužákem a blízkým kamarádem, on byl totiž také velký čtenář, údolím Šembery vydali do Dolánek. To je les, který začíná asi tři kilometry za Českým Brodem směrem ke Kostelci nad Černými lesy. I Dolánky patří k lesům, které má tento Kostelec, jeden z mnoha v naší zemi, v názvu. Byl dubnový, ale už velmi teplý jarní den. Právě ono krásné jaro nás do míst kolem Šembery vytáhlo. Na soutoku Šembery a Tismického potoka jsme objevili igelitový pytel plný patron. Ale prázdných. I tak pro nás kluky měl své kouzlo, proto jsme si ho vzali s sebou. Pak jsme šli kolem Podvinného rybníka, kde jsme se v už ne tak studené vodě ten rok poprvé vykoupali. Podotýkám znovu, že byl teprve duben. Na přírodním koupališti je to dodnes můj osobní rekord. A nezdá se, že bych ho mohl v budoucnu v těchto zeměpisných končinách překonat. On vůbec byl rok 1961, v němž mi několik týdnů po tomto výletu bylo jedenáct let, mimořádně teplý. Od časného jara do hlubokého podzimu. Potom jsme to vzali proti toku Šembery. Tu jsme odbočili do lesa, tu seběhli k říčce. A najednou vidíme, jak po úbočí upaluje liška. Tak jsme se šli s Kájou podívat, odkud vyběhla. Za chvíli jsme objevili noru, úplně na povrchu, a v ní sedm liščat. Což je u tohoto zvířete nadprůměrný počet. Několikrát jsme je přepočítali. Byla ještě slepá. A my jsme byli takoví pitomci, doteďka je mi to líto, že jsme ty ubohé tvorečky udali. Řekli jsme o nich prvnímu myslivci, kterého jsme potkali. Z mysliveckého svazu, z nějaké jeho tamní pobočky, pak dokonce do naší školy přišlo poděkování za to, že se dva její žáci, Karel Hladík a Václav Bruna, zasloužili o likvidaci škodné. Liška je škodná zvěř samozřejmě stále. Já ale ještě pořád vidím ty malé slepejšky vrnící se v klubku. I jejich nešťastnou mámu, která, když jsme ji na tom úbočí zahlédli, jistě běžela za plněním svých mateřských povinnosti.
| 99 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270177
Ukázka elektronické knihy