celou tu slávu slabým šumem v pozadí. Bonum ji šeptem (se silným přídechem, další šum, určitě proto, aby cítila na uchu jeho dech) požádal o pomoc, a ona to nejprve zkusí, zašeptá mu několik slov (daleko od ucha, ještě jednou, dožadují se jeho ústa), ale pak to vzdá, nemá na to sílu; k čemu je dobré, že tam Bonum sedí a přikyvuje uctivým větám, s tím svým norským tělem placeným za to, že je přesně tohle: polooficiální, reprezentativní norské tělo, které ve skutečnosti jen chce domů. Domů, kde mu rozumějí, domů, kde on rozumí ostatním, domů, kde se může zabydlet. Co on ví o tom, že domov je tmavá kapsa, záludné místo plné zbloudilých střel, bludný kořen. Domov je nekonečný chlad. Soustřeď se, napomene se Kira. Bonum na ni vrhne polekaný pohled.
LIDSKÉ OSTATKY Výraz „lidské ostatky“ označuje tkáně, orgány a kostry, ne však tělní tekutiny, vlasy a nehty. Zbytky lidských těl, ale i celé mrtvoly. Utržená paže lidský ostatek je, kaluž krve není; kaluž krve je stopa. Zdá se, že hranici mezi tím, co lidské ostatky ještě jsou a co už ne, vymezuje to, co může dorůstat; za ní už se nachází jen odpad, splašky, smetí.
TANČÍCÍ
Sinaloa de Leyva, únor 2013
Leží na podlaze, před jednou z prachových sošek, které se vznášejí ve světle, foukne: fouká a fouká a soška divoce víří, aniž by změnila tvar, ten mění jen ona sama, bachratá jako lusk. 100 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270159
ŽIVOBYTÍ
Groruddalen 1979
Finn v žádném případě není odstřižený od síly, která tělo pohání, aby se neustále snažilo prodlužovat život, naopak: je k ní připoutaný. Nemá cenu to popírat, když tráví dny čmucháním po co možná nejméně shnilých zbytcích jídla, mezi drobnými předměty s možností dalšího využití a sporadickými kusy nábytku, které ještě nerozlámali na podpal; tak to chodí, když si člověk vybuduje život. Smeťácký život. Živobytí, živozbytí, nebo jak to jen říct. Snažil se držet krok, až ho kroky zavedly úplně jinam. Učil se chodit, jenže nakonec zašel moc daleko. Čas od času, většinou kvůli pochůzce ke Komradu Šroťákovi nebo, jako dnes, k Pappovi, skládku nicméně opouští a vyhledává lidi. Sejde podél řeky a ztěžka pochoduje dál, až dojde tam, kde se zdržují. Kromě somy mají tyto výlety i další důvody, přinejmenším dva. Zaprvé představují lidé podstatné odlehčení, jednoduše proto, že to jsou jiní lidé, čili ne on sám. Stojí před Oksensenteret pár metrů od ani ne třicetiletého chlapa s tenkým, světlým knírkem oblečeného v džínové bundě, z jejíž náprsní kapsy vyčuhuje balíček tabáku, Pohádkové směsi, a cítí, jak ho zaplavuje blažený pocit. Ne snad, že by věřil, že je na tom lépe než tento náhodně vybraný a sledovaný exemplář, ani nechce vědět, kdo to je, protože vědět toho víc by znamenalo, že toho ví mnohem míň, a tím by se to celé banalizovalo a zeslábl by záchvěv čisté existence, která se ho dotkla: že člověk jako takový je v zásadě něco jiného, než je on sám. A to mu Finn přeje a zároveň v tom sám nachází útěchu, to znamená, že na tom obě strany vydělají. Když se vidí s jinými lidmi, není-li to přehnané tvrzení, zbystří a rozhodně si nepřeje, aby ho napadlo: je zrovna jako já! – protože pak by se musel obejít nejen bez cizosti dotyčného člověka, ale i bez té vlastní, a tím pádem i bez oné krátké, omamné sounáležitosti, sou-cizosti. Když | 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270159
zůstanou každý jinde, když dojde k co nejpomíjivějšímu kontaktu, ze kterého se nic dalšího nevyvrbí – právě něčím tak prostým se v takových chvílích v společenském slova smyslu sjíždí, není-li to ovšem spíše detoxikace. Protože čím víc se lidem vyhýbá, tím víc bezpochyby obsazuje a možná i otravuje existenci sebou samým, a proto vyhledává protijed v pohledu na paní, jak přechází ulici s teriérem na vodítku, malinko se hrbí a kulhá, přijíždějící náklaďák zpomalí, aby stačila bez úhony dojít na druhý chodník, scéna, kterou nikdy úplně nevymaže z paměti, a proto paní nikdy na druhou stranu nedojde, jako Zenonův zajíc. Dopadne to ale veskrze dobře, nekonečně dobře. Na druhé straně ji stejně nečeká bůhvíco. Zadruhé si svým způsobem života možná hýčká jakousi možnost, která tam venku číhá, ukrytá v jeho vnitřní okrajové zóně (tento údaj je z geometrického hlediska pochybný, to mu ovšem neubírá na přesnosti), cosi neodžitého a navzdory všemu cenného a tajného, co by přišlo vniveč – protože by toho nebyl hoden: vždyť kdo může žít v souladu se svým vlastním, osobním, neprožitým životem? – kdyby se z něho nebyl býval stáhnul, ale co tyto sporadické zacházky do „velké společnosti“ zároveň přiživují, takže dochází k jakési výměně mezi něčím faktickým a čirou chimérou. Tohle jsou každopádně jeho dobrodružné výpravy, a když se pak zase vrací na skládku, ovládne ho pocit, že přispěl. Spolupracoval, to je možná to správné slovo. Nejspíš pouze oživl díky tomu, že viděl pár jiných obličejů, díky tomu, že to zase dokázal – když se jim teď vrátila jejich vnitřní přitažlivost a zůstaly kompaktní. V zásadě jsou to samy o sobě poměrně silné stimulanty.
Pappův obličej s léty pomalu tmavne jako podvečerní bažina. Nevyptává se ho na jeho záda ani na nic jiného, jen mlčky vypíše recept a položí ho 102 |
Ukázka elektronické knihy