celou tu slávu slabým šumem v pozadí. Bonum ji šeptem (se silným přídechem, další šum, určitě proto, aby cítila na uchu jeho dech) požádal o pomoc, a ona to nejprve zkusí, zašeptá mu několik slov (daleko od ucha, ještě jednou, dožadují se jeho ústa), ale pak to vzdá, nemá na to sílu; k čemu je dobré, že tam Bonum sedí a přikyvuje uctivým větám, s tím svým norským tělem placeným za to, že je přesně tohle: polooficiální, reprezentativní norské tělo, které ve skutečnosti jen chce domů. Domů, kde mu rozumějí, domů, kde on rozumí ostatním, domů, kde se může zabydlet. Co on ví o tom, že domov je tmavá kapsa, záludné místo plné zbloudilých střel, bludný kořen. Domov je nekonečný chlad. Soustřeď se, napomene se Kira. Bonum na ni vrhne polekaný pohled.
LIDSKÉ OSTATKY Výraz „lidské ostatky“ označuje tkáně, orgány a kostry, ne však tělní tekutiny, vlasy a nehty. Zbytky lidských těl, ale i celé mrtvoly. Utržená paže lidský ostatek je, kaluž krve není; kaluž krve je stopa. Zdá se, že hranici mezi tím, co lidské ostatky ještě jsou a co už ne, vymezuje to, co může dorůstat; za ní už se nachází jen odpad, splašky, smetí.
TANČÍCÍ
Sinaloa de Leyva, únor 2013
Leží na podlaze, před jednou z prachových sošek, které se vznášejí ve světle, foukne: fouká a fouká a soška divoce víří, aniž by změnila tvar, ten mění jen ona sama, bachratá jako lusk. 100 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270159