Šimon Pánek
| 97
k tištěným nebo audiovizuálním médiím. Nepřijímat všechno jako pravdu, ale nějakým způsobem zpochybňovat, zvažovat, kriticky se dívat na to, co jim média servírují, komu patří, mají-li redakční radu, je-li materiál vůbec podepsán, jaké jsou zdroje informací. Což však vaši kritici vysvětlují tak, že si osvojujete pravomoc určovat, co je dezinformace a co ne. Jenže my dětem a studentům neříkáme, že modrá je dobrá a červená je špatná. Ale učíme je, když jim někdo napíše pod šedou, že je to spíš zelená, aby si to uměli zkontrolovat, kriticky posoudit a udělat si svůj názor. Ale chápu, že některé skupiny, a tím nechci říct, že to musí být zrovna Institut Václava Klause, běžně používají dezinformace a mediální manipulaci k ovlivňování voleb. Takže jim překáží naše snaha posílit kritičnost a schopnost mladých lidí vyznat se v informační záplavě, která se na ně valí z médií a on-linu. Protože se jim bude hůř manipulovat budoucími voliči, kteří budou kritičtí a budou mít schopnost vlastního názoru, nejen přijímání oficiálního, jak jsme se to naučili za desetiletí totality. Což je, nikterak nepopírám, smysl našeho snažení. Kdybyste měl vy sám říct, co měl Člověk v tísni ve své pěta dvacetileté historii udělat jinak, co se nepovedlo a proč, jak odpovíte? Měli jsme daleko dřív začít pracovat doma, v podstatě od začátku. Představa, že vše je víceméně vyřešeno koncem komunismu, byla tak naivní. Trochu nás omlouvá, že nám bylo něco přes dvacet, ale přece, taková intelektuální slabost… anebo velká víra, že lidé teď už budou slušnější a budou pracovat a rozhodovat pro veřejné dobro, a ne pro své zájmy. Mohli jsme být například se vzdělávacími projekty, které podporují
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270130