„Dokud si sama nevyslechneš Omarovo ultimátum, nehrozí ti, že bys ho nesplnila.“ Alyssa se usmála. „Proto jsem tě tady odchytla dřív, než jsi stihla vejít dovnitř.“ Všechno pořád chutnalo odporně. Alyssa se podívala dolů a přívětivě se usmála, navzdory tomu, jak odpudivě Dutina vypadala, skloněná, s bradou mokrou od zvracení. „Takovou kamarádku si nezasloužím,“ řekla Dutina. Alyssa se zasmála. „To ani ne. Spíš je to tak, že já bych byla kamarádka na prd, kdybych ti dala, co si zasloužíš.“ Praštila Dutinu do ramene. „A tys pro mě došla až na samý okraj noci tolikrát, že už to ani nejde spočítat.“ Dutina si nedokázala vzpomenout, že by něco takového kdy udělala, ale moc dlouho nad tím nepřemýšlela. „Děkuju ti,“ řekla Dutina. „Mně… na tobě opravdu záleží a nedokážu si představit, co bych dělala, kdybych si musela zvykat na nového spolunocležníka.“ „Brr. Já jediná dokážu snášet tvoje věčné kopání. Ale teď už odtud zmiz. Musím se vrátit dřív, než začnou přemýšlet, co dělám tak dlouho na záchodě.“ Alyssa Dutinu objala a ta ji krátce sevřela. Chvíli nato už byla pryč a Dutina se opět málem začala dusit zvratky a oxidem uhličitým. „Prosím,“ zašeptala Dutina znovu do vypáleného ovzduší. „Prosím, prosím, tentokrát se to nesmí posrat. Vím, že dobrý cestovatel má všechno nechat za sebou v prachu cesty. Vím, že pomíjivost a ztráta jsou jenom měřidla uražené vzdálenosti. Vím to. Prosím, jenom teď, jednou jedinkrát. Teď se to nesmí posrat, jinak nevím, co se stane. Prosím.“ Potom se Dutina zvedla a postavila se do bojové pozice. Docházel jí čas. A závislost na ostatních lidech byla horší než chuť vlastních zažívacích šťáv.
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270125