Fenomenologické redukce a vzdělání (Ukázka, strana 99)

a teoreticko-vědecký svět jako dvě zcela disparátní roviny,209 které nemají žádné vzájemné přemostění. A aby tohoto myslitelského výkonu byl přece jen schopen, musel teoreticky právě na tomto přemostění stát, aniž by si toho byl vědom, resp. svůj teoretický problém konstituce světa z výkonů vědomí dezinterpretoval jako problém příčinnosti ve smyslu staré metafyziky.210 To, co je pro novověkou vědu viditelné a teoreticky zvládnutelné, zpřístupňovala karteziánsko-galileovská metoda jako výsadní přístup k tomu, co vskutku jest, jako dění, jednání ducha. Z tisíciletého dědictví metafyziky však nově zrozená vědecká metoda ponechala nedotázán předpoklad, že poznat něco znamená vysvětlit to, odhalit vztah příčiny a účinku, příčinnou souvislost, v níž toto něco vzniká.211 A poznat poznání samo v metafyzické transpozici znamenalo nalézt formu této příčinné souvislosti, v níž poznání poznává to, co vskutku jest, a je tedy totožné s bytím samotným.

Myšlení ovšem bylo považováno za něco, co nemůže stát mimo bytí, neboť to by nebylo, ale zároveň bytí bylo přitom předem vyloženo ze souvislosti příčinnosti. Výsledkem byla forma identity poznání a bytí, pojatá jako forma příčinnosti, v níž nastává každý reálný proces, v níž přichází k sobě identita.

209

210

211

Hume nepoložil pochopitelně takovou otázku, neřekl však ani slova o tom, jak se to má pak s rozumem, s Humovým rozumem, který zdůvodnil tuto teorii jako pravdu, který provedl tyto rozbory duše a prokázal tyto zákony asociace.“ E. Husserl: Krize, s. 110.

S tím vnitřně souvisí u Huma paralelně jdoucí disparátnost oblasti faktů a oblasti idejí. „Hume se však nepustí do boje s protismyslností a nesnaží se odhalit domněle neproblematické samozřejmosti, na nichž buduje senzualismus a vůbec psychologismus, aby pronikl k jednoznačnému sebepochopení a k pravé teorii poznání, ale místo toho setrvává v pohodlné a velmi působivé roli akademického skepticismu.“ Ibid., s. 110–111.

Rozvíjíme v řečeném Husserlovo rozlišení mezi vysvětlením (Erklärung) a mezi vyjasněním (Aufklärung). Srov.: „namísto vysvětlení [Erklärung] potřebujeme pouhé fenomenologické objasnění [Aufklärung] znamenání, myšlení, poznávání a z něj vyvstávajících idejí a zákonů.“ Edmund Husserl: Logická zkoumání, II/2, Praha: Oikúmené 2012, s. 180[200]. (V hranatých závorkách uvádíme stránkování podle vydání: Edmund Husserl: Logische Untersuchungen, II, Tübingen: Max Niemeyer 1968.)

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270010

Myšlení jako výsadní přístup k tomu, co jest, bylo Hegelem vyloženo a zároveň, domníváme se, vyneseno jako předpoklad tematicky na světlo jako čistá forma identity myšlení a bytí. Tedy jako sebeidentita, která není nějakým faktickým stavem věcí, ale čistou formou jakéhokoliv stavu, ryzí skutečností, v metafyzice vyhlášená za totožnost myšlení a bytí. Tato čistá forma má povahu substance, v logice myšlené jako ryzí soudová forma, afirmace, vůči níž každý obsah je určením, negací uvnitř soudové afirmace, negací, kterou se tato soudová forma afirmuje ve své ryzosti.

Sebeidentitní forma byla pochopena jako absolutní afirmace, vůči níž všechno určování je negováním, které již tuto absolutní afirmaci předpokládá. Všechna určení, všechny substance i predikáty, které můžeme potkat ve světě, jsou určením skutečnosti jako takové, jsou tím pádem stvrzením skutečnosti jako skutečnosti. Jsou způsobem, jak se identita udržuje sama se sebou v jednotě skrze negativitu těchto určení.212 Podle Husserlových výkladů Descartes tím, že vyložil způsob bytí vědomí, ego cogito jako substanci,213 převzal metafyzický rozvrh poznání spolu s předpokladem příčinnosti, resp. odhalil za oním teologicky maskovaným vztahem stvoření, creatio, vztah příčinnosti.214 Můžeme, aniž bychom chtěli do této problematiky blíže vstupovat, poukázat na to, že v této travestii výkladu se vy212

213

214

K celému odstavci: „Idea existuje svobodně pro sebe, pokud je obecnost živlem její existence, nebo pokud objektivita sama existuje jako pojem a idea je svým předmětem. Její subjektivita určená k obecnosti je čistým rozlišováním uvnitř jí samé – je nazíráním, které se zdržuje v této identické obecnosti. Jako určité rozlišování je však idea dalším soudem, v němž se jako totalita od sebe odpuzuje, a sice tak, že se nejprve předem klade jako vnější universum. Jsou to dva soudy, které jsou o sobě totožné, ale nejsou ještě jako totožné kladeny.“ G. W. F. Hegel: Malá logika, § 223.

Když se Descartes ptá po smyslu toho, „kdo“ a jako kdo se tedy nalézám v sebejistotě, konstatuje: „Jsem věc pravdivá a opravdu existující – a jaká věc? Už jsem řekl: myslící.“ R. Descartes: Meditace o první filosofii, s. 29.

Připomeňme již citované místo: „Již u Descarta je ego pevně stanoveno absolutní evidencí jako první, nepochybně jsoucí zbyteček světa (mens sive animus, substantia cogitans) a jde pak jen o to, aby se k němu postupem logicky platných úsudků vyvodil ostatní svět (u Descarta absolutní substance a konečné substance světa kromě mé vlastní duševní substance). Již Descartes přitom operuje při projednávání transcendentální tematiky s naivním apriorním dědictvím, s apriori kauzality,

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270010

čerpává veškerá moderní demytologizace náboženství, která tak sama jednak stojí na nevyjasněných předpokladech, jednak sdílí velkou část předpokladové půdy s náboženstvím a metafyzikou.

Zároveň již víme, že vztah příčinnosti je v metafyzickém výkladovém rámci stejným mytologématem jako vztah stvoření, ačkoliv stejně jako středověcí teologové se neobešli bez představy stvoření, dnešní vědci všech oborů se neobejdou bez představy kauzace či, jak se moderně říká, procesu. Moderní věda je v tomto smyslu především teologií procesů; to má ve zpětném vyložení uvnitř přirozeného světa a života, kterého jsme se již dotkli, závažné důsledky, které snad nejlépe v jeho pohybu a smyslu či spíše žité absurditě popsal Franz Kafka především ve svém Procesu.215 Metafyzickým výkladem Descartova velkého objevu, půdy jistoty, na níž by bylo možno vskutku věrně založit filosofii, totiž výkladem vědomí jako res, vrací se tato forma čisté identity myšlení a bytí. Evidence na této půdě je způsobem, jak se res udržuje v identitě se sebou, jak se ve vztahu k tomu, co jest, ke jsoucnu, vztahuje sama k sobě tak, že jsoucno je jenom její negativitou, předmětem, který sám, totiž jakožto předmět, je kladen vědomím, tedy že tato absolutní identita vědomí se udržuje v identitě se sebou skrze negativitu216 sebe sama.

Metafyzické tradici je vlastní výklad vztahu myšlení a bytí jako vztahu uskutečňování ve smyslu způsobování, resp. sebezpůsobování, ať už ve smyslu kreace nebo kauzace.217 Tento předpoklad vyjádřil svým ryzím způsobem Hegel ve slavné větě: „Co je rozum-

215 216

217

s naivním předpokladem ontologických a logických evidencí.“ E. Husserl: Formální a transcendentální logika, s. 228.

Franz Kafka: Proces, Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1997.

Objektivitu jako cogitatio-cogitatum, kteréžto dva póly karteziánská metafyzika a z ní vycházející psychologie smotává do nevyjasněného pojmu představy.

V souvislosti novověké metafyziky, na kterou se tu omezujeme, je to vyjádřeno ve vybroušených formulacích Spinozových: „Bůh je příčinou prostřednictvím sebe sama, nikoli prostřednictvím něčeho jiného (akcidentálně).“ Benedictus de Spinoza: Etika, Praha: Svoboda 1977, s. 76. A dále: „pojmem příroda tvořící musíme rozumět to, co je samo v sobě a co je chápáno za sebe sama, neboli takové atributy substance, které vyjadřují věčnou a nekonečnou esenci, tzn. (…) musíme pod tímto pojmem rozumět Boha, pokud jej chápeme jako svobodnou příčinu.“ Ibid., s. 89.

100

Ukázka elektronické knihy