5. 12. 1753 Bylo krátce po obědě, když HMS Fury majestátně vplula do přístavu v Bridgetownu. Nad přístavem se ochranitelsky tyčila mohutná kamenná pevnost, na jejíž nejvyšší střeše hrdě vlála britská vlajka, známka toho, že guvernér je na ostrově přítomen. Jediné pořádné město na Barbadosu kypělo životem. Mohli jsme vidět, že na pobřeží se navzdory polednímu dusnu shromáždil dav lidí, protože velká řadová loď tu nepřistávala každý den. V Evropě padal sníh, ale tady panovalo tropické horko a vlhko, i když nebylo takové spalující vedro, jako v letních měsících. Elizabeth stála na přední palubě vedle mne, stínila si hlavu slunečníkem a pozorovala námořníky, kteří se chystali na zakotvení. Byly to již dva měsíce, co jsem obdržel od správce své barbadoské plantáže naléhavý dopis, v němž mne žádal o osobní přítomnost. Zkoumal jsem dalekohledem shromážděný dav, jestli ho v něm náhodou nezahlédnu, ale zdálo se, že pan Barcley přítomen není. Ozvalo se hlasité šplouchnutí, jak těžké kotvy dopadly na smaragdově modrou mořskou hladinu, a loď plující bez plachet ještě více zpomalila. „Je čas připravit se, drahá,“ upozornil jsem Elizabeth, která se zdála uchvácena děním v přístavu.
~ Člun poháněný tuctem veslařů se rychle blížil ke kamennému molu. Za chvíli již dva námořníci vyskočili na břeh a přivázali příď i záď k ocelovým kruhům, zapuštěným pro ten účel do žulových bloků. Také jsem vystoupil a nabídl ruku Elizabeth. Přijala ji a opatrně, aby si nenamočila sukně, přešla z člunu na břeh. Následoval ji kapitán Fury James Flodden v modré námořní uniformě a s jedinou rukou položenou na jílci šavle a hned za ním společně kapitán Henry Ferrel, velitel roty mého regimentu, která byla umístěna na Fury, a poručík John Ferrel, který byl ve skutečnosti jeho neteř Jane vydávající se většinou za muže. Vzápětí u nás zastavil zdobený kočár tažený čtyřspřežím ušlechtilých vraníků a s erbem Wavesburyů na dveřích. Otevřela se dvířka a z nich vystoupil povědomý mladý gentleman, kterého jsem si ale nebyl schopen hned zařadit. Mohlo mu být okolo pětadvaceti a byl oblečený v honosných šatech, které si příliš nezadaly s mou nákladnou uniformou. Světle modrý brokátový kabátec protkávaný zlatem, s ním ladící vesta i kalhoty musely stát pomalu tolik, co kočár, kterým přicestoval. Překvapilo mě, že v době, kdy meč nosil skoro každý, nebyl mladík viditelně ozbrojen. „Lorde Wavesbury, dovolte, abych se představil,“ oslovil mě a při tom se hluboce uklonil, až pštrosím peřím na klobouku zametl kamenné molo, „jsem Adam Barcley, syn Jonathana Barcleyho.“ Vtom jsem si uvědomil, proč mi byl mladík povědomý, a přesto jsem ho nemohl poznat. Když jsem byl naposledy před pěti lety na Barbadosu, byl syn mého správce na studiích v Anglii a předtím jsem si ho pamatoval jen jako ztřeštěného hubeného výrostka. „Rád vás znovu vidím, pane Barcley,“ odpověděl jsem, „dovolte, abych vám představil lady Elizabeth, hraběnku z Wavesbury, kapitána Jamese Floddena z HMS Fury, kapitána Henryho Ferrela a poručíka Johna Ferrela ze 43. regimentu.“ Barcley galantně políbil Elizabeth ruku a ostatním se uklonil. „Dovolte, mylady, pánové, abych vás doprovodil do našeho domu.“ Podržel nám dvířka kočáru a za pár chvil jsme již ujížděli z přístavního ruchu do klidného nitra ostrova.
~ Projížděli jsme kolem úhledných cukrových i tabákových plantáží ozářených poledním sluncem. Ta má byla od Bridgetownu vzdálena zhruba pět mil, což znamenalo přinejmenším půl hodinu cesty. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269974