„Počkej,“ řekl prosebně. Oba mu věnovali mu tázavé pohledy. „Však víš,“ odpověděl, „Přece si pro nás přijde. Ona,“ dodal na vysvětlenou. „Najde nás i venku,“ prohlásil loupežník trochu hlasitěji, než měl v úmyslu. Poslední, na co chtěl spoléhat, byla pomoc nadpřirozených sil. V situaci, v jaké se nacházeli, záleželo na přesně určených bodech postupu, ne na nahodilosti. Duch, který létal z jednoho konce země na druhý, mizel si a objevoval se (byť nejspíš ne podle libosti), neměl v únikovém plánu své místo. Laurela se zatvářila provinile. Od chvíle, kdy je zajali, si na Kornélii ani nevzpomněla. V okamžiku vlastního ohrožení se soustředila jen na sebe; bylo to přirozené, protože v takové situaci už dlouho (pokud vůbec kdy) nebyla. Pud sebezáchovy dostal přednost, myšlenky se soustředily na nejistou vlastní budoucnost. Teď si takovou sobeckost vyčítala. „Tak dobře. Ale jak? Kudy?“ jedním dechem zklamaně souhlasil a okamžitě se ptal kněz, „Jsme tu zavření.“ „Tohle je stan,“ upozornil ho Verserek. „Můžeme odejít, kudy chceme.“ Neprohledávali je, proto teď mohl doprovodit svá slova vytažením velkého zavíracího nože. To gesto kněze vyděsilo. V duchu si maloval obraz Verserka, probíjejícího se táborem plným vojáků. Tak se to přece zpívá v kramářských písních a vypráví po hospodách. Loupežník na něj ještě povzbudivě mrkl a zvedl obočí. Odvážná přímá akce ale v plánu v žádném případě nebyla. Musel sice jednat stejně rychle, šlo však o bleskové zhodnocení situace. V podstatě se ale nesmyslnosti beznadějného boje jednoho proti mnohanásobné přesile vyrovnalo, protože Verserek nevěděl o světě za stanovým plátnem téměř nic. Jenom odhadoval. Se štěstím – a nejen s ním, ale podle toho mála, na co si vzpomněl – stálo jejich vězení stranou. Jen zřídka se venku ozval hlas. I to znamenalo, že se nenacházejí ve středu dění. Verserek si v duchu vynadal za to, že více nesledoval okolí, když je vedli dovnitř; i tak si ale dokázal vybavit, že pod dohledem dlouhých pík kráčeli kolem velkých balvanů, mezi nimiž nebylo místo na široký vůz. Uvědomil si ještě něco – jejich dočasné vězení bylo z
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269951