pomáhat staré osamělé ženě s hluboce traumatickou minulostí. Olga se rozhodla, že nejdůležitější je pro ni být nablízku synovi, a zařekla se, že se odstěhuje zpátky do Magadanu a dožije své dny ve městě, které jí způsobilo tolik utrpení. Znovu se tedy vrátila do svého maličkého bytu na konci světa. Její největší životní zkouška však měla teprve přijít. Krátce po jejím návratu syn zemřel. Ze všech hrůz, které mi popisovala, pro ni mluvit o téhle bylo očividně nejtěžší. „Tohle je moje jediné skutečné neštěstí,“ pronesla a vzhledem k otřesnosti příběhů, které tomu předcházely, to znělo téměř absurdně. Její drobné, křehké tělo se při zmínce o synovi lehce třáslo a já se rozhodl ji dál nemučit otázkou, jak zemřel. Portréty jeho pohledného, nevinného obličeje s kšticí hustých tmavých vlasů visely po celém bytě. Alespoň jí však po sobě zanechal vnuka, zdravého devatenáctiletého mladíka, řekla mi už veseleji. Právě si odbýval vojenskou službu v ruské armádě. Pomyslel jsem si, jak vrcholně zlověstnou shodou náhod je, že jejího vnuka mohou teoreticky poslat bojovat do tajné války Kremlu na Ukrajině, země, odkud byla jeho babička před 70 lety deportována. Překypující emocemi z našeho rozhovoru jsem se po mnoha hodinách zvedl k odchodu. Olga se pomalu šourala ke dveřím, aby mě pustila ven. „Asi vám to zní, když vám ty věci tak klidně vypravuju, že je pro mě jednoduché o nich mluvit. Uvnitř mě ale ničí na ně vzpomínat, jsou to věci, které by se měly zapomenout. Pokaždé když o nich mluvím, mám pak několik dnů i týdnů bolesti, třeští mi hlava, třesu se. V noci se pořád dokola z rozrušení budím. Nevím, proč pro mě Bůh vybral takový život.“
3. Z toho, že Olga kvůli mně musela své zážitky znovu prožít, jsem se cítil provinile, zároveň jsem však měl zlost za ni. Většina přeživších gulagu o svém utrpení očividně téměř nemluvila, našlo se však i několik takových jako ona, kteří sílu potřebnou k vyprávění našli. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269869