CHOVÁNÍ postuloval znamenitý behaviorální endokrinolog John Wingfield z Kalifornské univerzity v Davisu, představa je taková, že stoupající hladina testosteronu zvyšuje agresivitu pouze v době výzvy. Což přesně odpovídá tomu, jak se věci mají. Tím se vysvětluje, proč má bazální hladina testosteronu málo co dočinění s následnou agresivitou a proč agresivitu nezvyšuje ani růst testosteronu spjatý s pubertou, sexuální stimulací nebo počátkem období páření.15 Během výzev je tomu ale jinak.16 U různých primátů hladina testosteronu roste, když se poprvé utváří dominanční hierarchie nebo pokud hierarchie prochází reorganizací. U lidí se hladina testosteronu zvyšuje při sportovním zápolení mezi jednotlivci i týmy – basketbal, wrestling, tenis, ragby a judo nevyjímaje. Obvykle roste v době, kdy utkání očekáváme, a ještě více po jeho konání, obzvlášť u vítězů.* Pozoruhodné je, že sledujete-li, jak vítězí váš oblíbený tým, hladina testosteronu stoupá, což ukazuje, že růst nesouvisí ani tak s činností svalů, jako spíš s psychologickou podstatou dominance, identifikace a sebeúcty. Nejdůležitější je, že kvůli nárůstu testosteronu po výzvě je pravděpodobnější, že dojde k agresivitě.17 Posuďte následující: hladina testosteronu stoupá a hormon se dostává do mozku. Pokud se to děje, protože vás někdo vyzývá, máte našlápnuto k agresi. Jestliže k totožnému růstu dojde, poněvadž se dny prodlužují a nastává doba páření, rozhodnete se letět tisíce kilometrů do svého hnízdiště. A v případě že se totéž přihodí kvůli pubertě, zblbnete a začnete se hihňat v přítomnosti holky, která ve školní kapele hraje na klarinet. Závislost na okolnostech je vskutku pozoruhodná.18† Hypotéza výzvy má ještě druhou část. Když hladina testosteronu po výzvě stoupne, není to popudem k agresi. Podnítí se však jakékoli chování, které je * Existuje rozsáhlá literatura, která dokládá jemné nuance lidské psychiky. Efekt, který má na testosteron vítězství, je nižší za předpokladu, že lidé mají pocit, že vyhráli náhodou, nebo si navzdory vítezství myslí, že si vedli hůře než ostatní. Efekt je naproti tomu výraznější u těch, kdo šli do souboje a měli silnější psychologický motiv zaujmout dominantní postavení. Konečně hladina testosteronu masivně roste u „břídilů“, kteří i navzdory svému břídilství podali mnohem lepší výkon, než očekávali. Proto je možné po maratonu pozorovat vzestup hladiny testosteronu u jedince, který doběhl na konci skupiny, ale slaví, neboť si byl jistý, že odpadne už někde v polovině. Hladina naopak může klesnout u toho, kdo sice skončil třetí, jenže počítal s vítězstvím. Všichni jsme součástí četných hierarchií, avšak ty nejsilnější jsou v našich hlavách a zakládají se na našich vnitřních standardech. † Všechny tyto okolnosti růstu hladiny testosteronu nastolují otázku: Proč prostě neprodukovat vyšší hladinu neustále a neušetřit si námahu? Už proto, že všechny tyhle androgeny škodí kardiovaskulárnímu systému. Mnohem důležitější ale je, že překážejí různým prosociálním projevům chování. Pokud například hladina testosteronu monogamních ptáků a hlodavců neklesne v době, kdy samice rodí, nebudou si samci počínat otcovsky. A zdá se, že podobné vzorce lze aplikovat i na lidi: otcové mají hladinu testosteronu nižší než podobně staří ženatí muži bez dětí a u mužů, kteří se do péče o potomka více zapojují, je nižší než u těch méně angažovaných. Jestliže navíc muže přimějete, aby o děti pečovali, hladina testosteronu u nich klesne, stejně jako když se jim narodí potomstvo. Partnerky navíc hodnotí jako lepší rodiče otce s nižší průměrnou hladinou testosteronu než ty s hladinou vyšší, a když se tito otcové dívají na obrázek svého potomka, je u nich aktivnější ventrální tegmentum, jež souvisí se systémem odměn.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269840