KIP
Rychlé mytí nádobí vyžadovalo udržení jisté křehké rovnováhy. Když jste ho umyli moc rychle, rodiče nebo někdo z hexarodiny vás donutil nádobí umýt znovu. Když jste ho umývali příliš pomalu, tak… no, pomalu a dlouho jste umývali nádobí. A to nikdo nechtěl. Popadl talíř z nekonečné hromady a seškrábal zbytky jídla do kyblíku na kompost. Drobky, zbytky, omáčku nevytřenou chlebem. Docela nechutné, ale asi mohlo být hůř. Vzpomněl si na jeden detektivní vid odehrávající se na Titanu, Vražda na Stříbrném moři, kde postavy seděly v noblesní restauraci a vedly hrozně chytrou konverzaci. Vyšetřovatel a informátorka si oba mysleli, že ten druhý je vrah, a říkali si to, a přitom vlastně úplně neříkali. No, a taky se tak trochu spolu chtěli vyspat? Scéna to byla opravdu mnohovrstevná… A když jejich rozhovor skončil, oni prostě… jídlo tam nechali. Aby ho po jejich odchodu sebral číšník. Celá scéna by dávala smysl, kdyby třeba některý z nich neměl hlad nebo by mu bylo špatně, ale i tak by se přece ten druhý natáhl a dojedl zbytky. Ale ne. Oba dva odešli. Na stole nechali zpola plné talíře. Bylo to fakt divné. Nedokázal si představit, jaké by to bylo, umývat nádobí na takovém místě.
/96/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269810