Page 1

Slavnost

Někde hodně vysoko nad Složenkárnou je měsíc. Nevíme proč, ale je tam. Jeho paprsek k nám doletí za necelé dvě vteřiny. Proletí stratosférou, ani si nestačí pořádně prohlédnout velké světelné mycelium na povrchu Země a už prolétává špičkou jedle, cinkne o lístek Zavadilovy jablůňky a ten, jako by právě na to čekal, opustí svou větvičku a začne zvolna klesat dolů, do obrovské salátové mísy. Paprsek mezitím šťastně dopadne na jednu z bledých, stříbrných tváří, je to právě ta, která ještě před pár dny nejistě postávala na ulici a Honza jí odemykal dveře. V jejích očích se na okamžik zaleskne jakési vzdálené světlo. Všude po zahradě jsou rozvěšené lampiónky, uprostřed na trávníku vyrostl dlouhý prostřený stůl plný dobrot a v měsíčním pološeru postávají v dokonalé vzájemně nekomunikující kompozici Jergušovi zaměstnanci. Nervózní chlapci s jedním ramenem níž, v sáčku, čisté košili a kravatě se zlatou jehlicí, tak si je maminka vždycky přála vidět, nic z toho jim ale nepadne tak přesně jako neurotický, nejistý pohled. O něco méně vyplašeně vypadají dívky, usmívají se, jako by na něco čekaly, jako by signalizovaly, že už to může přijít. Nevíme co. Ani ony to nevědí. Pozorujeme je skrze žaluzie. Ty škrobené pohyby. Ty podivné firemní kostýmy. Ty krásné holky. To všudypřítomné ticho, jen občas přerušované Jergušovým předením. Skoro nikdo jiný nemluví, ale každý drží v ruce skleničku. Všichni se tváří, jako by schovávali v kabelce nebo náprsní kapse nějaké veliké tajemství, nějaký vlastní pozůstatek. To je hned. Honza nám polohlasem vypráví, že jedna jeho známá chodívala venčit psa, brala s sebou igelitovou rukavičku a hnědý pytlíček, a jak se jezevčík vyprázdnil, sláva, tak se poklonila a pokorně to po něm uklidila. Ale zase 100

OpenSpace sazba 13.indd 100

25.10.2019 12:09:13 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269804


byla moc dáma na to, aby pobíhala s plným pytlíčkem po městě a hledala koš. Takže si s sebou brala takovou starší kabelku, tam to vždycky naládovala a obsahu se zbavovala až před domem u popelnic. Jednou jí bohužel v tramvaji tu napěchovanou kabelku ukradli. „Jdeme tam, trochu to rozproudíme,“ navrhl Víťa. Ale nerozproudíme, zahradu hlídají dva bodyguardi, dvoumetrový dlouhán a skorotrpasík, až na tu výšku jsou si hodně podobní, mírný předkus, oči až moc blízko u sebe. Čahoun a Kulička. Možná bráchové. Když se pokusíme protáhnout alespoň na terasu, abychom si zakouřili, přehradí nám cestu, udělají takový malý lidský řetěz. Nemožlyvo. Zádano. A tak se díváme na tu hru světel skrze žaluzie, na ten měsíční třpyt, na ty svíčky a lampiónky, na ten make-up, na ty předčasně zestárlé dvacetileté chlapce, na ty dívky, které plaše se vším souhlasí, nemůžeme se odtrhnout, na chvíli dokonce zhasneme, abychom si lépe užili tu atmosféru firemní zahradní slavnosti zalité stříbrným světlem. „Jako kdyby je Jerguš všechny školil zezadu, “ zavtipkoval Matyáš. Nezasmáli jsme se. Čahoun s Kuličkou si zapálili machorku. http://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-zdravi-zdravi/245878/ uplnek-a-jeho-vliv-na-lidi-opravdu-z-nej-blazni.html

101

OpenSpace sazba 13.indd 101

25.10.2019 12:09:13 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269804


Ponocná

Pokaždé, když odcházíme ze Složenkárny pozdě v noci, díváme se do jednoho okna ve skleněném paláci Happy People. Není to tak úplně okno, spíš skleněný obdélník zářící do tmy výbojkovým světlem. Uprostřed něj je zakomponovaná dívka, může jí být nanejvýš pětadvacet, hezká, mohla by být i sympatická. Ale má zaracha. Nikdy chudinka nevychází, na mávání neodpovídá, ale to u Happy People nikdo. Sedí tam zakletá a něco si tluče do klávesnice. A my jsme nadšení, protože to vůbec není špatné, když na horizontu Prahy svítí okno a v něm nad spícím městem bdí krásná ponocná, jako trvalá připomínka něčeho hezkého, jako ochrana proti nočním běsům. Jestli má opravdu plašit ty běsy, tím si nejsme úplně jisti, protože divné sny se nám zdají pořád. Ale i kdyby to byla jen dekorace, tak se moc povedla. Líbí se nám víc než Hradčany. A Víťa se přizná, že když večer nemůže usnout, protože mu je pod peřinou smutno od srdíčka, tak si někdy představuje, že ta ponocná je v tom skleněném zámku uvězněná. Hlídají ji tam androidi a on, Víťa, ji tam jde osvobodit. Rozkopne turnikety a pak prochází chodbami toho nelidského paláce a čistí to tam jako v nějaké pořádné střílečce, v těch svých představách má většinou plamenomet, a všude z kanceláří vybíhají androidi a on to do nich pálí a vůbec mu jich není líto, protože v takovém teráriu může žít jenom obzvlášť nebezpečná havěť. Nakonec se pod peřinou prostřílí až k ponocné, to trvá různě dlouho, podle toho, jak je unavený. Někdy se taky s ponocnou potkají už u výtahů. Ona se mu vrhne do náruče a moc hezky pláče štěstím a on ji vynáší z hořících Happy People a běží s ní do naší vilky a ona se celá třese, protože v tom proskleném paláci zažila své. A on, Víťa, ji proto donese do naší složenkářské zahrady 102

OpenSpace sazba 13.indd 102

Ukázka elektronické knihy

25.10.2019 12:09:13

Profile for Kosmas-CZ

Otevřený prostor (Ukázka, strana 99)  

Otevřený prostor (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz