Slavnost
Někde hodně vysoko nad Složenkárnou je měsíc. Nevíme proč, ale je tam. Jeho paprsek k nám doletí za necelé dvě vteřiny. Proletí stratosférou, ani si nestačí pořádně prohlédnout velké světelné mycelium na povrchu Země a už prolétává špičkou jedle, cinkne o lístek Zavadilovy jablůňky a ten, jako by právě na to čekal, opustí svou větvičku a začne zvolna klesat dolů, do obrovské salátové mísy. Paprsek mezitím šťastně dopadne na jednu z bledých, stříbrných tváří, je to právě ta, která ještě před pár dny nejistě postávala na ulici a Honza jí odemykal dveře. V jejích očích se na okamžik zaleskne jakési vzdálené světlo. Všude po zahradě jsou rozvěšené lampiónky, uprostřed na trávníku vyrostl dlouhý prostřený stůl plný dobrot a v měsíčním pološeru postávají v dokonalé vzájemně nekomunikující kompozici Jergušovi zaměstnanci. Nervózní chlapci s jedním ramenem níž, v sáčku, čisté košili a kravatě se zlatou jehlicí, tak si je maminka vždycky přála vidět, nic z toho jim ale nepadne tak přesně jako neurotický, nejistý pohled. O něco méně vyplašeně vypadají dívky, usmívají se, jako by na něco čekaly, jako by signalizovaly, že už to může přijít. Nevíme co. Ani ony to nevědí. Pozorujeme je skrze žaluzie. Ty škrobené pohyby. Ty podivné firemní kostýmy. Ty krásné holky. To všudypřítomné ticho, jen občas přerušované Jergušovým předením. Skoro nikdo jiný nemluví, ale každý drží v ruce skleničku. Všichni se tváří, jako by schovávali v kabelce nebo náprsní kapse nějaké veliké tajemství, nějaký vlastní pozůstatek. To je hned. Honza nám polohlasem vypráví, že jedna jeho známá chodívala venčit psa, brala s sebou igelitovou rukavičku a hnědý pytlíček, a jak se jezevčík vyprázdnil, sláva, tak se poklonila a pokorně to po něm uklidila. Ale zase 100
OpenSpace sazba 13.indd 100
25.10.2019 12:09:13 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269804