Po čtrnácti dnech mého luxusního pobytu v této špičkové destinaci byla zase velká vizita. Moje osypky už na první pohled nebyly skoro vidět, tak se doktoři shodli, že zítra půjdu domů. „Sláva a aleluja!“ Nemohla jsem se po patnácti dnech dočkat. Samozřejmě jsem dostala na cestu domů spoustu receptů na pilulky a kortikoidové masti, svoje nová epileptika, která se naštěstí chytla a další problém nezpůsobila, antialergika, která jsem brala po obědě a vždycky si šla dáchnout, a taky speciální šampon a sprchový gel. Prostě to byla krásná sbírka farmaceutických motýlů. A co bude zajímat určitě dámy, doktor mi na dva měsíce doporučil jako nejlepší krém na novou kůži indulonu. Jojo, holky, žádnej Dior ani Biodermu, prostě klasickou obyčejnou modrou indulonu od hlavy až k patě. Tak je pravda, ušetřila jsem, ale rozmazávat si ji po celým těle je docela náročný − než ji rozetřete po celým těle, můžete se jít zas osprchovat, protože se skoro zpotíte. Vím, že fotbalisti s tím dřív leštili kopačky. Někteří „fajnšmekři“ to používali třeba i jako levný lubrigační gel, no a teď to byla moje oblíbená kosmetika, byla jsem promaštěná jak nikdy. Tak po patnácti dnech konečně zase doma. Lednička tentokrát vybavená acidofilním mlíkem, cottage sýrem, mléčnou rýží bez příchuti a doma nový přístroj na vaření masa a brambor v páře. Po návratu domů jsem stoupla na váhu a čekalo mě další „překvapení“. V nemocniční noční košilce XXL jsem byla ztracená i tak, ale stoupla jsem na váhu a dost jsem se zděsila. Vypadala jsem, jak kdyby mě vypustili z hladomorny, výška 174 cm, váha 50 kg, v oblečení velikosti 34/36 jsem se už taky ztrácela, ale velikost 32 jsem si fakt nikde kupovat nechtěla. Kila musí jít zas nahoru, takže jsem byla ve všem svém oblečení, jak kdybych ho zdědila po starší ségře. A moje prsa? O těch radši mluvit nebudu, plochá jak letecká dráha, takže jsem byla drobná jako „holčička vypuštěná z koncentráku“. Nicméně jsem byla ráda, že už jsem zase konečně doma. Zase v čistém prostředí, a hlavně v klidu. Od své kamarádky jsem dostala nový letní klobouk, abych měla na procházce schovanou hlavu. Naštěstí, i když byl začátek května, nebyly ještě pařáky, košile s dlouhým rukávem a džíny nepřišly nikomu zvláštní. Lidi mě moc nepoznávali, ale vždycky slušně řekli, že mi to sluší. Špatná lež… Řešení svatby bylo v plném proudu, aspoň to mě zaměstnávalo a dělalo mi to radost. Ještě zbývalo ušít šaty, nafotit fotky na svatební oznámení a budeme muset začít obcházet naše známé a kamarády. Dva měsíce do svatby, no, to máme co na práci. Moje rodina mi svatbu rozmlouvala, ať to odložíme, že musím být v klidu a bude lepší, když si to pak užiji, až budu
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269643