3
Leží na vozíku, přes holé nohy jí přehodili jednorázovou celulózovou deku, dýchá co nejrychleji, jako by ostré a krátké nádechy a výdechy mohly přemoct vlny bolesti, jež ji zkroutily už před mnoha hodinami do potu, mdlob a křečí. Ze hřbetu levé ruky jí vede kanyla, do které jí hned v sanitce začali vkapávat jakousi čirou tekutinu, nic proti bolesti, to je zjevné, nic proti ničemu. Na vozíku na nemocniční chodbě vedoucí k vyšetřovnám leží ještě sedmiletá dívka, má skelný pohled, také připomíná hromádku masa, ale netřese se, ani nepláče, možná proto, že do její ruky odkapává ze sáčku zavěšeného nad vozíkem cosi mírně zkaleného. Rodiče dívky poposedávají na židlích u zdi. Kromě nich tam sedí pacienti, kteří jsou na sono vyšetření řádně objednáni, a tváří se sice chápavě, ale taky naštvaně – budou muset dát přednost těm dvěma, co přivezly sanitky. Ve chvílích, kdy křeče a bolest povolí, vnímá Milada, kde je a co se kolem ní děje, zírá na dívku, ta má oči upřené na ni, ale není jasné, zda starou ženu ve svetru a sukni, s holýma, bosýma nohama, jež připomínají strohé, navětralé, staré betonové sloupky a vykukují zpod zelené přikrývky, vidí. Miladina duše by to ráda věděla, má nepříjemný pocit, že bude brzo na ulici jako ta Rudolfova – kde je jí vůbec konec? – bez těla nad i pod hlavou; tak co se kouknout naproti, třeba by se tam vmáčkla, malá holka by mohla mít ma96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269641