96
JSME ČTYŘI M
Když přijdu do třídy, nejdřív si ničeho nevšimnu, ale to je proto, že já si lidí nevšímám. A navíc jsem si v šatně uvědomila, že jsme měli úkol z angličtiny, ale já si ho neudělala, i když se mě táta večer ptal, jestli mám všechny úkoly hotový. Ale já nelhala, prostě jsem na to zapomněla, takže si ho musím udělat teď. Sednu si do lavice, vytáhnu pracovní sešit a začnu přemýš let, ale k mý lavici přijdou Natálie a Veronika a řeknou: „Hele, Milo, ty se kamarádíš se šesťákama?“ Vůbec nevím, o čem mluví, jasně že nekamarádím, a tak na Natálii s Veronikou jenom čumím. „Už zase je mimo,“ řekne Natálie. „Ty jsi fakt hrozná,“ řekne Veronika a obě odejdou. Za chvilku na mě zavolá Max, teda nejdřív po mně hodí gumu na gumování, jinak bych ho nevnímala, to oni často dě lají. „Hele, ta tvoje kámoška, já bych se jí úplně bál,“ řekne mi, ale hned se otočí za svýma kámošema a dál koukají na mobily a smějou se. A tak vstanu a jdu zjistit, co se děje. A oni mi ukážou video, jak Katka dává facku tomu klu kovi, i já na tom videu jsem, i Petr. A kluci se smějou: „Tyvole, hustý, co?“ „Kde jste to vzali?“ „Kde asi? Kde se asi berou videa, mimoňko?“ Popadnu jeho telefon, vyškubnu mu ho z ruky, jak to, že to video má?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269508
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269508
98
Ale on mi ho hned vyrve zpátky. „Klídek, jo? Je to na jů tůbu, o co ti jde?“ Ukáže mi to video znovu, nechápu to. „A kdo ho tam dal?! Jak je to možný?“ „Frantas,“ řekne někdo, vidím, že to je napsaný u toho videa. „Ty nevíš, kdo to je? Nebo co tak čumíš?“ řekne zase Max. „Nebo vůbec, co tady čumíš?“ Jasně, není důvod, abych tady dál stála. Jak to Franta udě lal, vždyť jeho telefon má Katka a ta by mu to nikdy nedovolila. Ale to není důležitý, jak to udělal, důležitý je, jak to mohl udělat. Najednou mám hroznej vztek, tohle se přece nesmí, viděla jsem, jak byla Katka z toho videa naštvaná, a je to moje kamarádka, a tady ten Franta se tvářil, že je taky kamarád, a tohle udělal, za to, že jsme mu chtěli pomoct a vlastně i pomohli. Podrazák. „Kšá, Singerko,“ řekne mi Max, „už tady neopruzuj, jo?“ Nevím, proč tu pořád stojím. Někdo jinej řekne: „Hele, já vim, kdo to je, to je ten novej ze šestky, ten, jak má ty divný nohy. Má tady další videa.“ „Jak ze šestky?“ „No ze šestky, podle mě z áčka, protože ten, co dostal tu facku, tak je z áčka. Ale nevim. Viděl jsem ho jenom párkrát, je divnej.“ „No jo, kámoš Singerky, jakej jinej.“ „On chodí k nám do školy?“ řeknu překvapeně. Nikdy jsem si ho nevšimla, to přece není možný, že bych si ho nikdy ne všimla. Ale ve skutečnosti to asi možný je, možná jsem opravdu úplně mimo a jen mně se to zdá docela normální. „Postřeh,“ ťukne mě Max do čela, ale mně je to jedno, takže on chodí k nám do školy do šestý třídy. Otočím se a jdu ho najít. V šestý á ale není a v šestý bé taky ne. Už se chci vrátit do třídy, protože zvoní, ale vtom ho uvidím, jak jde po chodbě. Čekám na něj a přemýšlím, co řeknu. Když mám vztek, tak se
Ukázka elektronické knihy