Pro Čechy je nebe nízko (Ukázka, strana 99)

německy odpoví na dva telefonáty. Pak procházíme tu nádhernou budovu a všude jen nápisy v němčině. Dotaz někoho z delegace zní: „Proč nejsou ty nápisy v češtině? Nebo alespoň dvojjazyčně?“ Odpověď poněkud překvapí: „To nemá smysl překládat, stejně německy všichni umí.“

Příklad globalizace po česku z Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě

98

Pro Čechy je nebe nízko Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269506

A to je vlastně v kostce naše česká identita. Bylo by fajn cítit se víc Čechem, ale hlavně ať jsou věci praktické a není s tím moc velká otrava. Za to by nějaké větší úsilí nestálo. Principy dodržujme, ale když to není moc nákladné a nikoho tím nebudeme zbytečně provokovat.

Praha ani Karlovy Vary v této podobě nejsou multikulturní, protože „multikulti“ přístup předpokládá, že nějaká původní kultura bere na vědomí a přijímá jiné kultury. Tady těžko říct, co je ta původní česká. Spíš je to globalizace v českém podání, tedy zcela rozředěná jakákoli česká původnost.

Rozumějte, ani v nejmenším mi nejde o to, že by někdo měl po francouzsku vrchnostensky a pod sankcí vymáhat, aby všichni všude mluvili česky a vše psali v češtině. Nebo dokonce aby se někdo začal přes prsty dívat na angličtinu.

Ne, ne.

Jde jen o popis našeho, nejspíš nám v danou chvíli vlastního přístupu k věci.

K veřejnému prostoru. Ke všemu, co nás obklopuje. To nezmění a nemá měnit žádný úřad. Nějaký posun směrem k větší důvěře v sebe sama uvidíme, až něco takového spontánně napadne tu majitele restaurace, tu provozovatele, tu číšníka, který přijde za svým provozním a řekne mu: „Šéfe, neměli bychom tam napsat něco i česky?“

Černé pasažérství a náš vztah k Evropské unii Sledujete-li po jistou dobu domácí debatu o Evropské unii a celém integračním projektu, asi vás též občas zarazí její typické rysy. Jak ukážu, dokonale se rýmují s tématem této kapitoly. Z drobných, stále se obsahem opakujících poznámek jsem se proto pokusil vytvořit několik stylizovaných postřehů o evropském diskurzu v české kotlině.

Tak především: naše debata o Evropské unii je až na výjimky ze zásady orientovaná dovnitř, na domácí publikum. Snahou jednotlivých názorových křídel není přispět do diskuse celoevropské nebo ji nedejbůh dokonce ovlivnit.

Tím méně pak ovlivňovat rozhodování a uvažování v rámci struktur EU či jiných zemí Unie. Argumenty se tvoří prakticky výhradně pro české voličstvo

Češi jako černí pasažéři ve vlastním vlaku

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269506

a vzájemným nálepkováním, zařazováním a označováním se kolíkuje domácí hřiště a rýmují se české vnitřní spory. Nad integračními skeptiky a integračními optimisty tak spolehlivě vítězí integrační ignoranti. Těch je většina nejen v celé populaci, ale paradoxně i v oněch zdánlivě nesmiřitelných táborech.

Skeptici budou zkrátka jen tvrdit, že nemá smysl se pouštět v EU „do žádných větších akcí“ (v této zlidovělé filmové hlášce Smoljaka a Svěráka je vše – o obou bude ještě řeč), protože rozumné hlasy a názory budou stejně převálcovány.

Optimisté budou v duchu téže hlášky rovněž tvrdit, že to nemá smysl, protože důležité je počkat na to, co vytvoří hlavní integrační proud (případně Německo, což bývá často totéž), a pak se přidat. Ve výsledku se potom ale paradoxně nemusí lišit, a obvykle se ani příliš neliší, praktická tvorba národních pozic a vystupování země ve vztahu k ostatním v EU podle toho, kdo zrovna určuje tón doma.

Je to zřejmě dáno právě zmíněným černým pasažérstvím, které zde probíráme.

Znovu opakuji, že funguje kdekoli na světě, vždy ale záleží na jeho míře. My máme nemnoho loajality i k čistě domácímu veřejnému prostoru. O to méně pak logicky k nějakým torzům veřejného prostoru celoevropského. To už je přece pro mnohé úplně jiná, velmi vzdálená planeta, kterou nijak neovlivníme ani ovlivnit nemůžeme, a tím pádem musíme jen jako „zaměstnanci“ a „poddaní“ počkat, jak to vrchnost rozhodne. Jen se neshodneme, jestli je ta vrchnost dobrá či špatná. Vztah k zacházení s veřejnými financemi s tímto pohledem na svět nepřekvapivě souvisí. Na úrovni obce jsou to ještě spíše „naše“ peníze, na úrovni kraje či státu už ale peníze hodně či úplně „cizí“. A co teprve takové eurofondy ze vzdáleného Bruselu, že.

Tento přístup, který je typický pro elitu bez ohledu na ideologické a politické přesvědčení, znamená, že jako země střední velikosti dlouhodobě hrajeme v EU pod svůj potenciál a možnosti, zatímco i některé menší země hrají významně nad něj. Jak ukazuje třeba příklad oproti Česku populačně menšího Švédska, ovlivňovat debatu a být bráni vážně můžete i bez účasti v jakémsi beztvarém hlavním integračním proudu, jak stále mnozí doma nechápou.

A naopak můžete být zcela bez vlivu i jako člen eurozóny, pokud o nic nejevíte zájem.

100

Pro Čechy je nebe nízko Ukázka elektronické knihy