„Ne.“ Pohlédne na Yvette. „Vy jste to celou tu dobu věděla?“ Yvette zavrtí hlavou. „Ne, dozvěděla jsem se to teprve loni.“ „Celý rok, po který osiřelá dívenka už mohla být u své matky,“ konstatuje Rebekka. Přikročí k Yvette. „Styďte se!“ Yvette chce něco říct, ospravedlnit se, ale je z toho jen pár zvuků a zmatený pohled. Telefon. Rebekka netuší, jestli tam byl už předtím. Možná tam ležel od začátku. Teď ho má v ruce. Vstane, něco se s ní děje. Má jasno, ještě nikdy v ničem neměla tak jasno. Musí udělat jedinou věc. Najít svou dceru. Všechno ostatní ztratilo význam, důležité je jedině tohle. Přesto ji zarazí hlas, který se jí ozve do ucha, policie Århus, proč to číslo vytočila? „Rebekko,“ slyší zezadu otce, zatímco se představuje službukonajícímu policistovi. „Advokátka Rebekka Christensenová z kanceláře Reinholdt a synové,“ ohlásí se, aby si přidala na autoritě. „Ráda bych nahlásila únos dítěte.“ Na služebně ve „městě úsměvů“ takové věty neslyší každý den. Hans Erik se k ní zezadu přiblížil. „Poslouchej mě.“ „Odkud bylo dítě uneseno?“ ptá se hlas ve sluchátku. „Byla unesena před sedmnácti lety v Ugandě.“ Dlouhé ticho. „A jde o dánskou občanku?“ „Je to moje dítě. Takže ano,“ potvrdí Rebekka a náhle se cítí silná. Najednou může všechno. Když před
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269499