se musí zatlačit prstem, takhle. Když dnes sedím na koncertě, taky to tak dělám. Za skříní byl župan, a když jsem musela zakašlat, tak vždycky do toho županu, ale věděla jsem, že kašel je moc nebezpečný. Na nohou jsem měla ponožky, aby nebyly slyšet kroky. Ty holky asi taky nosily ponožky. Chodily někdy k oknu?“ vyptává se Chava. „To nevím.“ „Asi ne, já taky nikdy nechodila k oknu. Vzpomínám si, že jednou mě vynesli tunelem přes sklep v takové drsné štiplavé dece. Uložili mě pod malinový keř. Krása! Ležela jsem tam, viděla nebe a maliny a jedla jsem je. Myslela jsem, že to měl být dárek. Teprve teď, po tolika letech, jsem se dověděla od vnuků Walczakových, že mě vynesli, protože měli přijít Němci. A kde byla matka té Zofie a…“ „…Ludwiky.“ „Kde byla jejich matka?“ „Několik měsíců bydlela s nimi, ale musela odejít. V červnu roku 1944 někdo napsal, že jejich matka, ta šedesátiletá stařenka, pracuje jako služka. Vzhledem k jejímu extérieur nebylo snadné ji umístit.“ „Vypadala hrozně!“ „Mám ještě zápis, že Felicja Felhorská nevěděla, co by si měla s těmi dvojčaty počít, kdyby začalo bombardování. Nebyly tam přihlášené, vypadaly hrozně a nikdy nechodily do krytu. Přečtu ti to: ,Vloni, tedy v roce 1943, nastala za náletu velká nesnáz, dívky bydlely ve třetím patře, a tak musely při bombardování sejít k domovním dveřím a někdo ze sousedů je poznal. Domovník za pár dní Felicji diskrétně upozornil na to, že se mezi nájemníky říká, že ty Ž. chodí k ní…‘“ „Ž?“ podivila se Chava.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269401