z nesprávné politiky na vesnici, z nedodržování zásad demokratického centralismu a z nacionalismu.37 Rezoluce současně vyzývala „zdravé síly“ v KS Jugoslávie, aby donutily vedení KS Jugoslávie k tomu, aby přiznalo své omyly a chyby. Tyto „zdravé síly“ měly bojovat proti nacionalismu, prosadit internacionalismus, a pokud „dnešní vedoucí činitelé KS Jugoslávie nebudou schopní toto provést, aby stávající vedení KS Jugoslávie sesadily a nahradily je novým internacionálním vedením…“38 Rezoluce tak naprosto jasně vyzvala k sesazení vedení komunistické strany Jugoslávie a k podřízení se Sovětskému svazu. Stalin vsadil na jednu kartu, která, jak se záhy ukázalo, nevyšla a on utrpěl nepochybně velmi hořkou porážku. Ukázalo se totiž, že drtivá většina jugoslávských komunistů nenáleží ke Stalinovým poslušným loutkám, které by plnily jeho příkazy, nýbrž že jsou sebevědomými politiky, kteří sice uznávají Sovětský svaz a jeho komunistickou stranu jako „předvoj“, avšak v druhé světové válce zvítězili a vlastními silami se chopili moci. Sovětské útoky proti jejich vedení proto chápali jako křivdu, nespravedlivost a sovětský tlak velkou většinu z nich přiměl k podpoře Tita a jeho vedení a faktickému odmítnutí sovětské „kritiky“.39 Vzhledem k tomu, že neuspěl prvotní pokus odstranit Tita převratem, který by provedli Titovi protivníci v komunistické straně Jugoslávii, Moskva dále stupňovala nátlak a rychlým tempem přerušovala všechny styky s Jugoslávií. S ní samozřejmě i její satelité v rámci sovětskému bloku, Proti Jugoslávii byla také rozpoutána divoká propagandistická kampaň. Jugoslávský problém projednávalo obsáhle plenární zasedání Informbyra na podzim 1949.40 Samotná rezoluce ze zasedání nesla již příznačný název „Jugoslávská komunistická strana v rukou vrahů a špionů“, v níž vedení jugoslávských komunistů obviňovala z množství nejtěžších zločinů, a opět vyzvala jugoslávské vlastence ke svržení Titovy krvavé diktatury.41 Titovo vedení, byť s pronásledováním a represemi skutečných i domnělých Stalinových přívrženců, nicméně vyšlo i z této fáze roztržky vítězně. Stalin sice vážně uvažoval o vojenské agresi proti Jugoslávii, avšak neodvážil se riskovat takovou operaci s nejistými výsledky, a když se na přelomu 40. a 50. let jugoslávské 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269400