„Tak jo. Děkuji.“ Všiml jsem si, že máme nový kávovar. Ten jsme předtím neměli. Martina přinesla kávu a sedla si na gauč. „Nevím proč, Martino, ale mám pořád takový divný pocit, že něco není v pořádku. Jako by ses mi vyhýbala. Ke konci jsi mi skoro přestala psát. Nejezdila jsi. Ani dnes ráno jsi nevypadala příliš nadšeně. Vím, že toho na tebe bylo hodně. Alenka, dům, práce. Ale přesto. Ani nevíš, jak jsem se na dnešní den těšil. Nemohl jsem spát. Toužil jsem být zase s vámi. Těšil jsem se, jak si uděláme nějaký hezký výlet. Jak si spolu zajdeme do kavárny. Jak mi budete vyprávět o tom, co se za tu dobu přihodilo. Jakého má Alenka přítele. Jak se jí podařilo dokončit školu. Na to všechno jsem se moc těšil. Hlavně jsem chtěl být s vámi. Věřil jsem, že i vy budete rády, že budu zase doma. Ale je to asi složitější. Odvykly jste si ode mne. Teď možná nevíte, jak se zase vrátit zpátky k životu se mnou. Rozumím tomu, že Alenka už má jiné zájmy. Mohla za mnou ale aspoň na chvilku zajít. Ty jsi ale taky nějaká zaražená. Stalo se snad něco?“ Zdálo se, že Martina přemýšlí, jak začít. „Říkáš, jak ses těšil být zase s námi. Ale nebyl. My jsme taky chtěly být s tebou. Ale nemohly jsme. Nebyl jsi tady. Byl jsi skoro tři roky pryč. Dlouhé tři roky. Víš vůbec, co to pro nás znamenalo? Jak jsme se musely s Alenkou ohánět, abychom stačily všechno zajistit, zařídit a zaplatit? Jak jsme se musely vypořádávat se svým okolím, které nám nebylo moc nakloněno? Neměly jsme to jednoduché. Alenka nastoupila na vysokou. Studuje zahraniční vztahy. Po studiích chce jít někam ven. S tím ani neměla možnost se ti svěřit. Neměla tě doma. Chtěla ti ukázat svého
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269375