„Ale proč? Už jste mě přece viděl víckrát,“ řekla paní Houdová roztřeseně. „Já vás, pane, vůbec neznám. Nevím, kdo jste. Přestaňte mě už sledovat a nepostávejte tady. Jsem už půl roku vdova, o nějaký vztah s mužem nemám zájem.“ „Já nehledám nový vztah,“ řekl muž vlídně. „Jenom vás rád vidím.“ „Pochopte ale, že mě to není příjemné. Obtěžuje mě to. Copak to nechápete? Jestli mě budete pronásledovat, oznámím to na policii.“ „To kvůli tomu, že vás chci občas vidět?“ zeptal se vyčítavě Jaroslav Makovský. „Někoho mi připomínáte.“ „A koho, prosím vás? Nějakou bývalou přítelkyni, s kterou jste se rozešel?“ Doktor Borovský usoudil, že u paní Houdové zvítězila ženská zvědavost nad opatrností, hlas se jí už tolik nechvěl. „Já sám nevím, koho. Nedokážu si vzpomenout,“ posteskl si muž. Tak ani on neví, odkud ji zná, a přitom za ní pořád chodí jako stín. Je normální, nebo je to blázen? Doktor Borovský byl se svými odbornými dedukcemi v koncích. Jeho utkvělá představa, že se mu konečně podaří vysvětlit, co je za psychickými stavy tohoto narušeného člověka, trpícího ztrátou osobnosti, se mu opět na míle vzdalovala. „Už za mnou nechoďte a najděte si ženu, s kterou budete šťastný. Mladší než jsem já.“ Paní Houdová si neodpustila poznámku, po níž muži obvykle sypou poklony a lichotky. Jaroslav Makovský je nepoužil. Bylo slyšet, že pod oknem opakuje: „Odněkud vás ale znám, paní. Vím to, i když si nedovedu vzpomenout, kdy jsme se setkali.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269374