Píseň oceli
Raík stál před ním vysoko na svém stupínku. Strnul v půlce kroku, ale neuvědomoval si to, jen na něho zíral. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se pak. „Minangar z Údolí, můj pane.“ „To byla velmi dobrá píseň, Minangare z Údolí,“ řekl Raík uznale. „Velmi dobrá.“ Minangar si nebyl jistý, jak na takovou pochvalu zareagovat, a tak jen zamumlal cosi o tom, že žije, aby sloužil. Raík ho ale zřejmě příliš nevnímal. „Na dnešní večer je připravená slavnost. Šiška měl zahrát novou píseň o Eoghamovi, Bordachovi a tom mladíkovi, který zabil draka. Snad ji bude zpívat dnes večer u hodování s bohy.“ Krátce se odmlčel. „Večer se ohlásíš u Iomara. Zahraješ tu píseň, kterou jsi mi teď zpíval, abychom uctili Šiškovu památku. Umíš i další písně?“ „Ano, pane,“ přikývl přiškrceně Minangar. „Dobrá. Budeš nás bavit. Zaplatím ti dobře, budu-li spokojen.“ Minangar se hluboce poklonil. „Jsem vám k službám, můj pane,“ vyrazil ze sebe. Omámeně pak poslouchal, jak Raík povolal zpět Iomara a uložil mu, aby pro barda našel nějaké vhodné ošacení a nástroj. Zatímco hovořili, Minangar zalétl pohledem k oknu. Venku svítilo slunce, ale on měl dojem, jako by viděl temné nebe pod příkrovem mraků, stejné jako toho večera, kdy seděl na schodech s tváří obrácenou k neviditelným hvězdám. Dejte mi šanci, prosil je. A bohové ho vyslyšeli. Teď tu stál před vládcem Dussu, své štěstí na dosah, jenže namísto radosti 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269207