li užívala, i když vědomí mnoha jiných se už zase ocitlo v normálu. Pro většinu lidí v tomto městě byl to pořád ještě všední listopadový den. Ráno šli do práce a večer se vraceli k rodinám. V hledišti nezůstal sám. V pološeru se vytvořily debatující hloučky, které si polohlasně sdělovaly dojmy. Ten největší shluk byl kolem zpívající hvězdy večera. Igor se k němu nesměle připojil, protože náhle pociťoval ostych před umělkyní, které si dříve nevážil a silně ji podceňoval. Tak mohutně na něho zapůsobilo těch několik minut státní hymny. Zavadská rozpačitě a bez velkého zájmu poslouchala chvalozpěvy na svůj výkon a šmejdila očima okolo. Igorovi připadala přehnaně skromná, když roztržitě uhýbala očima a snažila se uniknout svým obdivovatelům. Bylo to zvláštní. U tak zkušené umělkyně předpokládal větší sebevědomí. A tak, když minutu pozoroval její rozpaky, sebral odvahu a zeptal se: „Paní Zavadská, vy něco hledáte?“ Zpěvačka na něho zaostřila pohled, jako by ho dnes viděla poprvé. „No jo… někde na sedadle jsem tu měla bundu.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269120
„Bundu?“ „No jo. Takovou černou semišovou bundu, s kožešinovým límcem. Manžel mi ji dovezl z Francie.“ Hlouček obdivovatelů se v rozpacích začal ohlížet po okolí a hledat na sedadlech semišovou bundu. Také Igor hledal a klekl si na podlahu, aby se podíval pod sedadla, do temných útrob hlediště. „Černou semišovou bundu?“ „No jo, měla límec z finské lišky,“ upřesnila subreta. Igor usilovně hledal a podíval se i tam, kde se před ním podívalo deset jiných. Postupně se však do jeho myšlenek začalo vkrádat podezření, které bylo spojené s pocitem studu, který byl u něho v této souvislosti nový a zahanbující. Začal se stydět za svou revoluci. „Možná, že ji někdo našel a odnesl na vrátnici,“ mínil nějaký optimista. „To není moc pravděpodobné. Na vrátnici nikdo není.“ „Já se tam skočím podívat,“ nabídl se nezdolný optimista, přestože Igor, a zřejmě i několik dalších, už tušili pravdu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269120
Igor by možná šel s ním, ale byl si skoro jist, že se nic nenajde. Všichni ostatní také čekali, pravděpodobně stejně zahanbeni, ale doufající. Ale jediný Igor měl ten nápad, snad proto, že už byl ve svých úvahách nejdál a že chtěl nejvíc omluvit tu svou revoluci pozitivní činem. „Paní Zavadská, je tady zima, já vám půjčím svojí bundu,“ navrhl. Byla to od něho maximální oběť. Nikdy nepředpokládal, že by byl schopen sdílet s někým jiným svoji bundu podšitou bílým beránkem, se šňůrou a přívěškem US Air Force. Byl si téměř jistý, že subreta jeho nabídku odmítne, neodváží se něco takového přijmout a on udrží své tělo v blahodárném teple, které tolik potřeboval. Ale operní zpěvačka se na něho vděčně podívala a souhlasně přikývla. Rozepnul si kovový zip a bezděčně svlékl bundu a stále ještě nechápal, jak mohly věci dojít tak daleko. Bylo to poprvé, co byl k někomu jinému tolik velkorysý. Povznášelo ho to, ale zároveň dramaticky trápilo. Jak mohl dopustit, aby jeho bunda hřála cizí tělo? A klub skeptiků se probudil a začal opět Ukázka elektronické knihy