li užívala, i když vědomí mnoha jiných se už zase ocitlo v normálu. Pro většinu lidí v tomto městě byl to pořád ještě všední listopadový den. Ráno šli do práce a večer se vraceli k rodinám. V hledišti nezůstal sám. V pološeru se vytvořily debatující hloučky, které si polohlasně sdělovaly dojmy. Ten největší shluk byl kolem zpívající hvězdy večera. Igor se k němu nesměle připojil, protože náhle pociťoval ostych před umělkyní, které si dříve nevážil a silně ji podceňoval. Tak mohutně na něho zapůsobilo těch několik minut státní hymny. Zavadská rozpačitě a bez velkého zájmu poslouchala chvalozpěvy na svůj výkon a šmejdila očima okolo. Igorovi připadala přehnaně skromná, když roztržitě uhýbala očima a snažila se uniknout svým obdivovatelům. Bylo to zvláštní. U tak zkušené umělkyně předpokládal větší sebevědomí. A tak, když minutu pozoroval její rozpaky, sebral odvahu a zeptal se: „Paní Zavadská, vy něco hledáte?“ Zpěvačka na něho zaostřila pohled, jako by ho dnes viděla poprvé. „No jo… někde na sedadle jsem tu měla bundu.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269120