Mořská panna a paní Hancocková (Ukázka, strana 99)

„Peníze jsou peníze.“ „Žena v jejím postavení by nad to měla být povznesená. Já bych se nesnížila.“ Polly vyšívá vzorníček se složitým vzorem z ptáčků a propleteného révoví. V nějaké jiné zemi, v chládku velkého domu, ji matka učila vyšívat pracné výšivky, sotva udržela v ruce jehlu. V polích za žaluziovými okenicemi si prozpěvovaly ženy při práci a matka si s nimi bezmyšlenkovitě pobroukávala.

Zlatý prsten se jí blýskal a jehla se nořila do plátýnka a zase se z něj vynořovala. Tak si to Polly pamatuje. „Já si potrpím na aristokraty,“ řekne teď. „Vždyť jsou všichni zadlužení! Co mají, to prohrají v hazardu, jeden jak druhý, pijí jako duha, a jejich manželky nejsou o nic lepší. Vévoda z Devonshiru si půjčí, aby splatil dluhy své paní, a ona si půjčí od Prinnyho, aby mu to zaplatila, i když ty peníze se mu samozřejmě málokdy dostanou do kapsy. Všichni tak zabředli do těchhle příšerných kšeftů, že se z toho nikdy nevybabrají.“ „Ne!“ Elinor si zasune pramen vlasů za ucho a zvedne zrak od práce, s očima rozzářenýma úžasným tajemstvím. „Těším se důvěře mužů, kteří o tom něco vědí,“ zašeptá, „a vím, že ta pošetilá dvojice dluží celkem kolem šedesáti tisíc.“ Polly tiše hvízdne a madame Parmentierová k ní prudce otočí hlavu. „Vaše neotesané móresy mě překvapují,“ okřikne ji. Polly pevně stiskne rty a pak se ušklíbne. „Ať už to víckrát neslyším.“ Dívky se střetnou očima a obě se tváří pobaveně. Jsou na koni, že už se vymanily z pravomoci své staré vychovatelky, ale přesto skloní hlavy nad prací, dokud si nejsou jisté, že už opět věnuje pozornost Kittyinu zajíkavému katechismu. „Když neuživí ani své manželky, jakou pak má naději milenka?

Já jsem v téhle branži začala pracovat, abych se vězení vyhnula.

A teď hádej, kolik dluhů má – ehm, dejme tomu třeba – pan Moses Garrard.“ „Ten žid?“ 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269091

„Inu, na tom nesejde. V tomhle ohledu bys mohla stejně tak vzít v úvahu jakéhokoli skromného obchodníka, kterému se daří. Titul sice nemají a při narození nezdědili o nic víc půdy než my,“ – nato se Polly kousne do jazyka, neboť copak Elinor ví, kolik půdy by Polly mohla zdědit? – „ale zato mají bezúhonnou pověst a můžeš si být jistá, že vždycky mít budou. Bohatství šlechty je pohádka udržovaná našimi bankami, ale člověk, který se sám vypracoval, se ujistí, že má na účtu všechny peníze pěkně pohromadě až do poslední pence.“ „To je div, že o toho muže s mořskou pannou neusiluješ sama.“ „Cože! Já? To rozhodně ne. Je škaredý.“ „Škaredý, ale bohatý a vlivný.“ „Mluvím obecně. Víš, děvky a izraelité kdysi žili potajmu a ve skrytu a teď ty první mohou spát s knížaty a ti druzí získat šlechtický titul.“ „A čeho bych z toho mohla dosáhnout já?“ Měla to být soukromá myšlenka, ale Polly ji vysloví nahlas. „Ty, mulatská nevěstka? Tvůj osud je ještě nezmapovaný.“ Elinor Bewlayová si kdysi kvůli svým zrzavým vlasům připadala obludná, ale vedle výstřední Polly s hnědou pletí a nazlátlými odstíny v černošských kudrlinkách si připadá jako učiněná medová a mléčná madona. „Možná,“ připustí Polly. Ještě chvíli přemýšlí. „Klidně bych se dala dohromady s portugalským židem. Připadají mi obdivuhodně galantní.“ „Nejspíš jim připomínáš maurské dámy,“ podotkne Elinor, „po kterým se jim musí stýskat.“ „Kterých,“ poznamená Kitty z druhé strany pokoje a samolibě se zaboří do křesla. „Jako by na Threadneedle Street někdy nějakou maurskou dámu potkali,“ posmívá se Polly. „Jako bys věděla, jak maurská dáma vypadá. Někdy jsi příšerně omezená, Elinor Bewlayová.“ „A ty jsi jenom příšerná.“ Elinor se sice tváří jako neviňátko, ale zná Polly už rok a ví, jak ji vyprovokovat. „Jako by záleželo na tom, 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269091

jestli doopravdy jsi maurská dáma. Jsi předmětem požitku, budeš tím, čím si budou myslet, že jsi.“ Není škodolibá, pouze znuděná, a skrývá své potěšení, když Pollyina snědá tvář zrudne a začne se jí blýskat v očích.

V její hlavě se hádka rozjíždí rychleji než v místnosti, kde nikoho vůbec nezajímá. „Můj otec byl Skot,“ vyprskne, právě když se paní Chappellová vrací po svém odpočinku, „a přesto po mně nikdo nechtěl, abych tančila skotský rejdovák. Ale vy…,“ mrští s vyšíváním a prudce se obrátí na polekanou abatyši, „… mě nutíte, abych jeden večer hrála hurisku a druhý hotentota.“ „Snažím se vyhovět každému vkusu,“ chlácholí ji nevzrušeně paní Chappellová. „Ale za celá ta léta ještě žádný muž o rejdovák nepožádal. Až se to stane, určitě doporučím tebe, drahá Pol.“ Elinor bublá smíchy a malá Kitty se s obezřetně semknutými rty uculuje s ní. „Skotka nebo Afričanka, co na tom sejde?“ otáže se Elinor. „Takže máš z obou stran za předky divochy z kopců, to se máš fakt čím chlubit!“ Polly popadne svůj složený vějíř a udeří ji s ním přes tvář: „To si nenechám líbit!“ A Elinor se svíjí, málem pláče smíchy, oči má pevně zavřené a v pěstích svírá nařasenou sukni. „Jemináčku!“ hekne. „Jemináčku, to je ale švanda. To je ale rejdovák.“ „Tak a dost,“ okřikne je paní Chappellová. „Do vás dnes vjel čert, děvčata.“ Otočí se k madame Parmentierové. „Je zrovna ten týden, kdy všechny krvácejí?“ A dívek se zeptá: „O co tady jde?“ „Ona opovrhovala obchodníkem,“ žaluje Elinor. „Ona mi upírala důstojnost,“ odsekne Polly. „Na duši Máří Magdalény, vy jste ty nejhloupější holky, jaké jsem kdy měla na starosti. Na důstojnost zapomeňte. Můžete ji znovu najít, až zbohatnete. A co se týče opovržení, tady pro ně není místo. Tento svět pozvedá přičinlivého muže, a když budete šikovné, pozvedne i vás. Opovržení! Důstojnost! O takovém hašteření jsem v životě neslyšela. Tak co, zapomenete na to?“ Dívky tvrdošíjně mlčí jako dva mezci.

103 Ukázka elektronické knihy