První z dvojčat začalo vycházet ven zadečkem napřed. Land mann se dal do křiku, když zjistil, že se to dítě rukama zakleslo do druhého. Hlavička mu zůstala uvnitř, a tak by obě děti nezachránil před udušením ani císařský řez. Ve tři čtvrtě na šest přišel na sál dr. Unger, aby předčasně nastoupil ranní službu a postaral se o matku těch dětí, protože Käthe, dr. Landmann a dr. Geerts odcházeli ze sálu zcela vyčerpaní. „Omlouvám se vám, Käthe. Prosím vás, přijměte mou omluvu,“ ozval se Kurt Landmann. „Tuhle nepříčetnost jsem předtím zažil jen v lazaretu.“ „Teď bychom se ještě neměli rozcházet,“ ozval se dr. Geerts. „Nebo chcete radši hned domů, paní Odefeyová?“ Käthe zavrtěla hlavou. „Navrhuju, abychom zašli nahoru na oddělení a dali si silnou kávu. Žádnou náhražku. A pak se projdeme kousek kolem kanálu, abychom se provětrali,“ pokračoval Geerts. „Zcela souhlasím, pane kolego.“ Landmann se podíval na Käthe, která přikývla, ale ještě nebyla schopná mluvit. „Musíme informovat manžela,“ připomněl Geerts. „Ten hlídá malou dcerku doma. Zanechal telefonní číslo sousedů.“ „Já to zařídím,“ slíbil Landmann. „Aspoň že se nám podařilo zachránit matku.“ Na kanálu plavaly kachny, ve stromech zpívali ptáci. Jak ale mohl být den tak krásný, když v ranních hodinách přinesl tolik utrpení a zoufalství? „Ta žena už nebude moct mít děti,“ prohodil Geerts. „Pochybuju, že by vůbec byla ochotná podstoupit ještě jeden porod,“ mínil Landmann. Käthe se s dlaněmi na tváři rozvzlykala a Kurt Landmann ji útěšně objal.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269039