odstraňujou ostnatej drát, než se vrátí policie. Pamatuju si, že za svítání a za soumraku bylo krásně. Skoro každej den sním o brutálním násilí, že zabiju nějakýho hajzla holejma rukama. Nějakýho chlapa. Svýho nepřítele, někdy mi připadá, že je mi podobnej. Projíždíme tunelama, kde přestalo fungovat osvětlení, v ukradeným zbrusu novým renaultu, a já myslím na modravý kopce nad růžovým sadem, na pustnoucí pole, co zůstávaj ladem, a na ostrovy v šeru, co zjevěj se s ránem. Najednou, zničehonic, si vybavuju ohromnou a nepochopitelnou lehkost. Naučil jsem se jedno: člověk by si měl dávat pozor, aby nenazýval dobu a společnost jejich pravýma jménama. Chce to postupovat vpřed jako ve zlým snu: neohlížet se nalevo ani napravo, sevřený rty a strnulej pohled. Když je člověk pod zámkem, plakat je jednodušší. Jsem zticha, mám sevřený rty a strnulej pohled. Ach, zahal mě nocí, obklop mě svými posvátnými požáry. Byla to modlitba? Modlil se takhle Soot? Dovol mi navždy se stát obětí, ale jen Tvých rukou. Jistěže se modlil. Večer, když ležel v posteli, strop a chladný světlo, dopadající šikmo dovnitř oknem. Ruce sepnutý na hrudi. Dokonce i to. Otče náš, jenž jsi na nebesích. Jako dítě. Zní to skoro jako vtip. Miserere mei, Deus. V cele. Takhle Soot umřel. Jo, přesně tak, a obzvlášť znát je to na desce Antiphona nach Hildegard von Bingen, pronesl kytarista jakoby vítězoslavným tónem, což jsem vůbec nechápal, protože mi zřejmě ušlo něco zásadního v jeho úvaze, ale nějak to souviselo s rozdí100 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269020