Zabalil svetr do uzlu, aby to nejhorší bylo uvnitř, a utřel si s ním obličej. Na svetru přibyly další krvavý šmouhy. Pomalu se zkusil opřít o zábradlí a postavit se. Vyšlo to. Pekelně to bolelo, ale nohy ho poslouchaly. Šoupal se po klandru a vytáh se po něm až k roháku na Koněvce. Tam se opřel o zeď a chvilku odpočíval. Potom přešel hlavní na druhej chodník. Lidi na ulici se po něm občas ohlídli, někdo se ušklíb, ale jinak nebudil zvláštní pozornost. Žižkov byl na rozbitý tlamy zvyklej. Martin se doplouhal k zastávce autobusu, právě když dole pod přechodem zastavila dvěstěsedmička. Odlepil se ode zdi řeznictví a pomalu se přesunul tam, kde tušil druhý dveře. Nastupoval jako jedinej a snažil se bejt maximálně nenápadnej. I tak ale bába na sedadle u dveří začala ječet: „Co sem lezeš, chuligáne špinavá… Pane Janda… Okamžitě ho vyhoďte, dyť je celej krvavej…“ křičela na šoféra a rozštěkala i čokla, kterýho měla vraženýho v tašce na klíně. Martin se podíval dopředu a viděl, jak po něm šofér hodil okem přes zpětný zrcátko. Hrklo v něm. Jestli ho vyhodí, povleče se domů nejmíň tři hodiny. Janda namáhavě natočil svý břicho do autobusu, ještě jednou mrknul na Martina a zavolal přes rameno: „Jen klid, matko… Hlídejte si toho svýho smradlavýho smetáka, nebo vyrazim vás. Smrdí jak posranej hajzl…“ Dva dělníci, co jeli z ranní šichty, se zasmáli a bába stiskla tašku, až podvraťák zaječel. Janda zavřel dveře, pomalu rozhoupal autobus k jízdě a rukou kejvnul na Martina, aby šel blíž. Martin se došoural až dopředu a řek: „…kuju, pane Janda…“ 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268913