/ 98 podstatněji neovlivňovala. Většinou šlo o členství formální nebo takové, které mělo pomoci rodičům v kariéře: „V té rodině to fungovalo, jak se říká, jako napůl. Jeden z rodičů, aby děti mohly dělat něco dál, tak holt musel vzít na svá bedra, že bude členem nějaké té strany, no a samozřejmě ten druhý prostě tomu věřil nebo nevěřil. Ale myslím, že v podstatě tý rodiny zase až tak jako nějací pravověrní marxisté nebyli...“ (28) Zaznamenali jsme také případ, kdy otec narátorky nutil dceru z účelových důvodů ke vstupu do KSČ, ale ona se tomuto tlaku vzepřela. Přesvědčenou členkou strany byla matka narátora, který se aktivně angažoval protirežimně, a to i za cenu konfliktů s matkou, které vyvrcholily jejich rozchodem. Otec jiného narátora vstoupil do KSČ v roce 1970, protože byl přesvědčen, že jen prostřednictvím strany může přispět k nápravě věcí veřejných, a syn se s jeho postojem bez hlubších problémů ztotožnil. Na tomto místě je třeba uvést, že žádný z rodičů našich narátorů nepatřil k vyšší stranické nomenklatuře (pouze v jednom případě byl otec narátora funkcionářem OV KSČ). Zajímavé je sledovat motivy vstupu rodičů do KSČ: především ti, kteří se stali členy strany před rokem 1968, označovali za hlavní motiv „ideály“ a přesvědčení o správnosti této volby: „Otec je ze stranický rodiny vysloveně, vystudoval medicínu a v průběhu toho, co pracoval, se stal straníkem. V podstatě bych řekl, že spíše řadovým. Prarodiče po otcově straně byli funkcionáři.“ (7) Další student sdělil, že: „Otec byl členem strany, on patřil k těm nadšeným svazákům, kteří jako po válce vstupovali tenkrát do strany s trochu jinými ideály, i když jako zajímavý je to, že ta jeho rodina s příchodem komunismu trpěla, protože došlo k zabrání velké části majetku ze strany matčiny. Nicméně teda, on byl členem strany, pokud si pamatuji, byl i vedoucím stranické buňky, jak se tomu říkalo na katedře. V roce 1968 se situace se vstupem vojsk změnila a on byl ze strany vyloučen. Na vysoké škole se udržel do poloviny sedmdesátých let, pak byl donucen odejít. Jedno z těch mála míst, kam mohl nastoupit, byla Škodovka.“ (4) Dva narátoři přisuzovali členství jednoho z rodičů v KSČ levicovému zaměření rodiny již od prarodičů. Jejich kolega, jehož dědeček patřil k zakládajícím členům KSČ, však charakterizoval prostředí, v němž sám vyrůstal, již jako protirežimní, opozičně zaměřené. Z obdobných rodových kořenů se, jak shledáváme, větvily individuální osudy rodin do nejrůznějších směrů a vedly k postojům, jež pokrývaly prakticky celou šíři možného názorového spektra. Pokud byli rodiče narátorů po roce 1968 ze strany vyloučeni, závisely další osudy rodiny na tom, zda – jako u zmíněného narátora – vedlo jejich vyloučení z KSČ ke ztrátě zaměstnání, k nemožnosti vykonávat původní, zpravidla kvalifikovanou profesi nebo – jako u narátora z jižních Čech – se vyloučení rodičů ze strany nijak nedotklo a rodina se s žádnou perzekucí nesetkala. Jen vzácně byla stranická příslušnost rodičů motivována jejich vnitřním přesvědčením, které student, jenž o své rodině vypráví, do jisté míry sám sdílí, třebaže je chápe jako nerealistické: „Mí rodiče věřili – a myslím, že věří dodnes – té krásné komunistické ideji. Ona ve skutečnosti krásná je, ale je neuskutečnitelná. Snažili se mě vychovávat jako komunistu, ale ne jako komunistu v první řadě. Snažili se mě vychovávat jako slušnýho člověka, což v jejich myšlenkovém systému splývalo.“ (41)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268792