Page 1

/ 98 podstatněji neovlivňovala. Většinou šlo o členství formální nebo takové, které mělo pomoci rodičům v kariéře: „V té rodině to fungovalo, jak se říká, jako napůl. Jeden z rodičů, aby děti mohly dělat něco dál, tak holt musel vzít na svá bedra, že bude členem nějaké té strany, no a samozřejmě ten druhý prostě tomu věřil nebo nevěřil. Ale myslím, že v podstatě tý rodiny zase až tak jako nějací pravověrní marxisté nebyli...“ (28) Zaznamenali jsme také případ, kdy otec narátorky nutil dceru z účelových důvodů ke vstupu do KSČ, ale ona se tomuto tlaku vzepřela. Přesvědčenou členkou strany byla matka narátora, který se aktivně angažoval protirežimně, a to i za cenu konfliktů s matkou, které vyvrcholily jejich rozchodem. Otec jiného narátora vstoupil do KSČ v roce 1970, protože byl přesvědčen, že jen prostřednictvím strany může přispět k nápravě věcí veřejných, a syn se s jeho postojem bez hlubších problémů ztotožnil. Na tomto místě je třeba uvést, že žádný z rodičů našich narátorů nepatřil k vyšší stranické nomenklatuře (pouze v jednom případě byl otec narátora funkcionářem OV KSČ). Zajímavé je sledovat motivy vstupu rodičů do KSČ: především ti, kteří se stali členy strany před rokem 1968, označovali za hlavní motiv „ideály“ a přesvědčení o správnosti této volby: „Otec je ze stranický rodiny vysloveně, vystudoval medicínu a v průběhu toho, co pracoval, se stal straníkem. V podstatě bych řekl, že spíše řadovým. Prarodiče po otcově straně byli funkcionáři.“ (7) Další student sdělil, že: „Otec byl členem strany, on patřil k těm nadšeným svazákům, kteří jako po válce vstupovali tenkrát do strany s trochu jinými ideály, i když jako zajímavý je to, že ta jeho rodina s příchodem komunismu trpěla, protože došlo k zabrání velké části majetku ze strany matčiny. Nicméně teda, on byl členem strany, pokud si pamatuji, byl i vedoucím stranické buňky, jak se tomu říkalo na katedře. V roce 1968 se situace se vstupem vojsk změnila a on byl ze strany vyloučen. Na vysoké škole se udržel do poloviny sedmdesátých let, pak byl donucen odejít. Jedno z těch mála míst, kam mohl nastoupit, byla Škodovka.“ (4) Dva narátoři přisuzovali členství jednoho z rodičů v KSČ levicovému zaměření rodiny již od prarodičů. Jejich kolega, jehož dědeček patřil k zakládajícím členům KSČ, však charakterizoval prostředí, v němž sám vyrůstal, již jako protirežimní, opozičně zaměřené. Z  obdobných rodových kořenů se, jak shledáváme, větvily individuální osudy rodin do nejrůznějších směrů a vedly k postojům, jež pokrývaly prakticky celou šíři možného názorového spektra. Pokud byli rodiče narátorů po roce 1968 ze strany vyloučeni, závisely další osudy rodiny na tom, zda – jako u zmíněného narátora – vedlo jejich vyloučení z KSČ ke ztrátě zaměstnání, k  nemožnosti vykonávat původní, zpravidla kvalifikovanou profesi nebo – jako u narátora z jižních Čech – se vyloučení rodičů ze strany nijak nedotklo a rodina se s žádnou perzekucí nesetkala. Jen vzácně byla stranická příslušnost rodičů motivována jejich vnitřním přesvědčením, které student, jenž o své rodině vypráví, do jisté míry sám sdílí, třebaže je chápe jako nerealistické: „Mí rodiče věřili – a myslím, že věří dodnes – té krásné komunistické ideji. Ona ve skutečnosti krásná je, ale je neuskutečnitelná. Snažili se mě vychovávat jako komunistu, ale ne jako komunistu v první řadě. Snažili se mě vychovávat jako slušnýho člověka, což v jejich myšlenkovém systému splývalo.“ (41)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268792


I V Ž ivot v obdob í tzv. normalizac e : int e rpr e tac e rozhovor ů

/ 99

Ani všude tam, kde členství rodičů v KSČ nevycházelo z vnitřního přesvědčení, nelze jednoznačně hodnotit motivy jejich členství jako účelové, nebo dokonce prospěchářské. Narátor z rodiny, která neparticipovala na zvláštních privilegiích stranické nomenklatury, ani nebyla obětí perzekuce, uvedl: „Oba rodiče byli ve straně, nicméně jako mnoho lidí nějak tu stranu neprožívali, i když na druhou stranu nemůžu říci, že by to byli typy lidí, kteří by tomu systému nevěřili ... u mých rodičů nešlo o to, že by se stali členy strany z nějakého kalkulu, oni vstoupili velice brzy, otec na vojně, v nějakých dvaceti, máti, tuším, ve stejném věku, rozhodně jim nešlo o funkce.“ (90) Výjimečné nejsou ani případy, kdy si je narátor vědom toho, že vstupem do strany ne­ usilovali jeho rodiče, či jeden z nich, o vlastní materiální výhody nebo společenská privilegia, ale snažili se usnadnit a zlepšit právě jeho vyhlídky, třeba při vstupu na vysokou školu. Dítětem nevyžadovaná, dokonce neschvalovaná „oběť“ jednoho, nebo dokonce obou rodičů se mohla sama stát zdrojem rodinných rozepří a konfliktů: „To členství otce mi bylo údajně vysvětleno, že to byl nátlak, abych byl přijatý na vysokou školu, body kvůli přijímačkám. Jím ne, bylo mi to vysvětlováno matkou, která chtěla nějak urovnat klid v rodině, ten konflikt byl mezi mnou a mým otcem kvůli tomu dost velikej. Ta vzpoura mladého muže proti svým otcům, ta je všude, takže takhle to bylo zahlazeno. Zda je to pravda, či ne, já osobně jsem po tom nepátral.“ (22) Z uvedeného vyprávění vyznívá jak současný náhled narátora na skutečnost, že „politický“ konflikt s otcem mohl být v jádře konfliktem generačním, tak snaha raději nepátrat po tom, zda vnucená otcova „oběť“ byla skutečně přinesena s „čistými úmysly“, nebo byla svým způsobem otcovým alibi, záminkou, aby ze svého hlediska s čistým štítem podlehl skrytému nebo otevřenému nátlaku tehdejších mocenských struktur. Pokud různící se smýšlení rodičů vyvolávalo v rodině nesoulad a rozepře, nemuselo jít pouze o odlišný přístup k aktuálním otázkám a  dění, disharmonie mohla mít hlubší kořeny v  rozdílném původu, hodnotové i politické orientaci původních rodin rodičů narátora: „Otec se někdy zkraje osmdesátých let dal na profesionální politickou dráhu, takže pracoval nejdříve na obvodním a potom na městském výboru KSČ. Matka pocházela z rodiny drobného podnikatele, takže u nás probíhal v malém takový permanentní třídní boj. Všichni v otcově rodině, až na úplné výjimky, byli a jsou zapálení komunisté. Naopak všichni v matčině rodině, až na nepatrné výjimky, byli sice opatrní a vlažní, ale přeci jenom odpůrci režimu. Neustále jsem cítil, že probíhá spor. I když se rodiče snažili nemluvit o politice, ani o věcech, které souvisely s výchovou, přeci jen se jim to mnohokrát nepodařilo, takže jsme slyšeli hodně silné názorové rozdíly na různé věci.“ (74) Rozdílné motivy vedly podle narátorů rodiče, kteří vstoupili do strany až po roce 1968. Zde byl uváděn buď přímo, anebo skrytě vstup s výhledem prospěchu, a to buď vlastního (postup v zaměstnání, možnost cestování nebo kariéry), nebo „kvůli dětem“: „Otec byl na učilišti dlouhé roky předsedou místní stranické organizace, předsedou stranické organizace se stal až v sedmdesátých letech, v době prověrek ve straně zůstal, on sám, když spolu o tom hovoříme, tak tvrdí, že se rozhodl ve straně zůstat s přihlédnutím k tomu, že měl dva syny, kteří studovali, bratr je dnes lékař ... z těchto důvodů prý ve straně setrval i v sedmdesátých letech až do roku 1989 a dlouho, dlouho byl šéfem místní stranické organizace, takže to byl vlastně funkcionář na místní úrovni.“ (99)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268792


/ 100 Jeden z narátorů velmi přesně vycítil rozdíl mezi ideovým příklonem ke komunistickému režimu a přístupem motivovaným účelově, snad proto, že ve své rodině měl oba typy postojů přímo před očima: „Mé rodinné prostředí ... no můj děda je a byl hroznej komunista, ale on je takovej komunista, co celej život dělá v kotelně a přitom je velkej komunista, on je komunista z přesvědčení. A to je těžký se s ním o něčem bavit. Táta byl taky u komunistů, vždycky říkal, že je u komunistů jenom proto, abych já se dostal na školu, takže jenom platil známky.“ (14) S otcem, který vstoupil do KSČ v roce 1969, se v jednom případě syn racionálně ztotožnil: „... dlouho jsem mu to zazlíval, pak jsem pochopil, že to bylo nejrozumnější, co mohl udělat, proč si mrvit život.“ (17) Také jiný narátor pochopil důvody, proč jeho otec vstoupil do KSČ v roce 1972: „... vstoupil do tý strany s ideálem, který chápu“, byl totiž přesvědčen, že „teď tam musíme jít, jako slušní lidé“. Otec jej pak vychovával v tom, „že proti režimu být v opozici, že to není moudré, že je lepší makat zevnitř“ (37). Další narátor uznává, že jeho otec měl do KSČ blízko díky levicovému prostředí, ze kterého pocházel (viz výše), zároveň byl ale v KSČ i kvůli zaměstnání, protože jako lékař straník mohl vykonávat funkci vedoucího lékaře polikliniky. Šíři variant možných postojů rodičů dokládá narátor, jehož otec byl ze strany vyloučen v roce 1968, zatímco matka do KSČ v roce 1968 vstupovala: „... z její strany se jednalo o formální záležitost ... taky jsem si o tom myslel svoje, že to vlastně udělala kvůli nám, kvůli mně a kvůli starší sestře, že bychom v tomhle režimu, který vypadal, že je stabilní, neměli šanci vůbec k ničemu“ (91). Jiný narátor přistupoval ke stranictví svého otce takto: „Otec byl vyloučen ze strany v  roce 1969 a  počátkem sedmdesátých let se tam opět vrátil. Moc jsem se o  to nestaral, pouze vím, že odmítal ten vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území. On se potom jaksi ohrazoval, že nevidí důvod, proč by měl být vyloučen, když je tam spousta lidí, kteří mají daleko horší morální kredit, a ti tam vlastně zůstanou, no nevím. On byl v tomhle směru docela originální, řekl bych, už tím postojem v roce 1968, v tom jeho názoru na zdejší režim, že souhlasí s těmi ekonomickými reformami, ale nikoli s proměnami ideologickými. On říkal, že po ekonomické stránce by zavedl ten socialismus, ale tu část ideologickou, nebo prostě takové ty svobody, svobodu projevu a ducha by nechal na svobodném chování jedince.“ (68) Členství rodičů ve straně podle většiny narátorů nebránilo, aby se doma mluvilo, třeba i diskutovalo o politice: „S rodiči jsem si o politické situaci hodně povídala, moje dětství, když jsem začala brát rozum, tak tím bylo dost formovaný, naši se moc netajili s názory, i když nebyli ty typy, kteří by zanevřeli na všechno ... hodně se mluvilo o roce 1968 a musím říct, že asi dost na poměry i můj věk jsem tím žila, hodně jsme si o tom doma povídali, nebylo to u nás tabu, nebyli jsme ten případ rodiny, že když tohle rodiče měli za sebou, ty prověrky a to vyloučení, že by to bylo tabu.“ (20) Diskuse s otcem o politice uvádějí dva studenti, třetí upozornil na skutečnost, že jeho otec měl informace z druhé strany barikády, přičemž syna nabádal k opatrnosti. Doložené jsou i příklady rodin, v nichž se o politice nemluvilo, ať již byla důvodem rodičů opatrnost, nebo nezájem: „Skoro zásadně jsme se o politice nebavili ... abych pravdu řek, nijak jsem se o to ani nestaral, ani jsem nepostřehl, že by třeba nějaké rozhovory v rodině na tohle téma byly.

Ukázka elektronické knihy

Profile for Kosmas-CZ

Sto studentských revolucí (Ukázka, strana 99)  

Sto studentských revolucí (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz