neboť ti, kdo jsou v převaze, nemají důvod nikoho šetřit. Toto riziko je možno zmírnit rozšířením politického prostoru. „Jest liže sféru rozšíříme,“ říká Madison, „dostaneme rozmanitěj ší strany a zájmy.“ Tím se sníží pravděpodobnost, že většina „bude mít společnou pohnutku zaútočit na práva ostatních občanů“. I kdyby to její příslušníci měli v úmyslu, bude pro ně „obtížnější si svou sílu uvědomit a jednat ruku v ruce“. Zatím co antický ideál demokratické republiky ji představuje jako malé a homogenní společenství, Madison soudí, že šance na vytvoření životaschopného demokratického zřízení jsou nej větší ve velkých společnostech s rozmanitým složením.185 Pluralisté dvacátého století vybudovali na tomto Ma disonově postřehu teorii o tom, že podstatou demokracie je institucionalizovaná nestabilita. Uvědomovali si, že jsou-li bu doucí spojenectví nejistá, nejenže to většině bere chuť tyra nizovat menšinu, ale menšinám to zároveň dodává konstruk tivní demokratické motivace. Jak si ostatně všiml Kenneth Arrow a po něm další kritici vlády většiny, v každé byť jen mírně pluralistické společnosti je mnoho potenciálních většin (a tedy i potenciálních menšin). Díváme-li se na věc z tohoto hlediska, kdo je ve většině a kdo v menšině, záleží vždy na tom, jaké sporné otázky se v daný moment řeší. Arrowovi ná sledovníci kvůli tomu pravidlo většiny kritizovali, neboť podle nich nedokáže zajistit „racionální“ uspořádání společenských preferencí. Nedává nám poznat obecnou vůli.186 Taková stíž nost ale odráží dosti výstřední nároky na to, jak by měla vypa dat kolektivní rozhodnutí – a podobná očekávání není důvod podporovat. Argumentace ve prospěch většinového pravidla, kterou jsem v oddíle 2.2 vysledoval až k Lockovi, nijak nezávi sí na existenci obecné vůle. Podstatné je, že ty, kdo v konkrét ním politickém klání prohrají, tato prohra nutně neodrazuje od další účasti na veřejném životě a nesvádí je k tomu, aby buď z politiky úplně odešli, nebo se uchýlili k násilí, ať už kri minálnímu, nebo revolučnímu. Jako u hraní vězňova dilematu
185
Tamtéž, s. 74.
186
Viz William Riker, Liberalism against Populism: A Confrontation of Democracy and the Theory of Social Choice (San Francisco: W. H. Freeman, 1982). Kritiku tohoto pohledu obsahuje Ian Shapiro, The State of Democratic Theory, s. 25–27, 94–95.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268785