Page 1

neboť ti, kdo jsou v převaze, nemají důvod nikoho šetřit. Toto riziko je možno zmírnit rozšířením politického prostoru. „Jest­ liže sféru rozšíříme,“ říká Madison, „dostaneme rozmanitěj­ ší strany a zájmy.“ Tím se sníží pravděpodobnost, že většina „bude mít společnou pohnutku zaútočit na práva ostatních občanů“. I kdyby to její příslušníci měli v úmyslu, bude pro ně „obtížnější si svou sílu uvědomit a jednat ruku v ruce“. Zatím­ co antický ideál demokratické republiky ji představuje jako malé a homogenní společenství, Madison soudí, že šance na vytvoření životaschopného demokratického zřízení jsou nej­ větší ve velkých společnostech s rozmanitým složením.185 Pluralisté dvacátého století vybudovali na tomto Ma­ disonově postřehu teorii o tom, že podstatou demokracie je institucionalizovaná nestabilita. Uvědomovali si, že jsou-li bu­ doucí spojenectví nejistá, nejenže to většině bere chuť tyra­ nizovat menšinu, ale menšinám to zároveň dodává konstruk­ tivní demokratické motivace. Jak si ostatně všiml Kenneth Arrow a  po něm další kritici vlády většiny, v  každé byť jen mírně pluralistické společnosti je mnoho potenciálních většin (a tedy i potenciálních menšin). Díváme-li se na věc z tohoto hlediska, kdo je ve většině a  kdo v  menšině, záleží vždy na tom, jaké sporné otázky se v daný moment řeší. Arrowovi ná­ sledovníci kvůli tomu pravidlo většiny kritizovali, neboť podle nich nedokáže zajistit „racionální“ uspořádání společenských preferencí. Nedává nám poznat obecnou vůli.186 Taková stíž­ nost ale odráží dosti výstřední nároky na to, jak by měla vypa­ dat kolektivní rozhodnutí – a podobná očekávání není důvod podporovat. Argumentace ve prospěch většinového pravidla, kterou jsem v oddíle 2.2 vysledoval až k Lockovi, nijak nezávi­ sí na existenci obecné vůle. Podstatné je, že ty, kdo v konkrét­ ním politickém klání prohrají, tato prohra nutně neodrazuje od další účasti na veřejném životě a nesvádí je k tomu, aby buď z politiky úplně odešli, nebo se uchýlili k násilí, ať už kri­ minálnímu, nebo revolučnímu. Jako u hraní vězňova dilematu

185

Tamtéž, s. 74.

186

Viz William Riker, Liberalism against Populism: A Confrontation of Democracy and the Theory of Social Choice (San Francisco: W. H. Freeman, 1982). Kritiku tohoto pohledu obsahuje Ian Shapiro, The State of Democratic Theory, s. 25–27, 94–95.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268785


na předem neurčený počet kol, jemuž jsem se věnoval v oddí­ le 1.4, i tady je vždy nějaké příště.

3.1.2 POLITICKÁ ÚLOHA DĚLITELNÝCH STATKŮ Je obtížné zjistit, co přesně způsobuje, že se člověk přikloní k té či oné politické alternativě. Víme ale, že forma a inten­ zita takové podpory závisí na tom, jakým způsobem se zís­ kává. Každý dětský kápo, který rád šikanuje druhé, ví, že pokud z  někoho udělá outsidera nebo černou ovci, může si tím zajistit podporu dalších členů kolektivu, kteří se bojí, aby podobně neostrakizoval i  je. Takové šikanování dokáže lidi stmelit a dát jim pocit společného cíle – co na tom, že zlovol­ ného. Většina úspěšných aktivistů a politiků moc dobře ví, že William Golding nepsal svého Pána much jen o dětech. Mít po ruce vhodného „Čuňase“, kterého budu pranýřovat, může být zaručený recept na získání moci, zejména pokud o ni usilu­ ji v zájmu ochrany společenství proti nebezpečným a zákeř­ ným bestiím. Ne každý tomuto mccarthyovskému pokušení podlehne, ale málokdo dokáže být v politice úspěšný, pokud nepočítá s tím, že jeho protivníci mu podlehnout mohou. Chtě­ jí-li lidé utužit momentální pragmatická spojenectví, často se uchylují k některým mírnějším formám očerňování protivní­ ka. Pak slýcháme, že bělošští voliči z dělnické třídy „lpějí na zbraních nebo na náboženství“ či že 47 procent amerických voličů „chce brát, ne dávat“.187 Nikde ale není zaručeno, že se takové očerňování nebude stupňovat, až přesáhne únosnou mez. A ona britská loď, která na poslední stránce Goldingova románu zachrání hrdinného Ralpha, nemá v našem světě žád­

187

Když Barack Obama poprvé kandidoval na prezidenta USA, v kampani během dubna 2008 popsal těmito slovy pensylvánské voliče. Viz Katharine Seelye a Jeff Zeleny, On the Defensive, Obama Calls His Words Ill-Chosen, New York Times (13. dubna, 2008), http://www.nytimes .com/2008/04/13/us/politics/13campaign.html?pagewanted=all. Během prezidentské kampaně v září roku 2012 prohlásil kandidát Mitt Romney na sponzorské akci, během níž byl tajně nahráván, že 47 procent Američanů jsou „takers, not makers“. Viz Ezra Klein, Romney’s Theory of the “Taker Class”ˮ and Why It Matters, Washington Post (17. září 2012), http://www.washingtonpost.com/blogs/wonkblog/wp/2012/09/17 /romneys-theory-of-the-taker-class-and-why-it-matters/.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268785


ný reálný protějšek.188 Chceme-li, aby pokušení zakládat svou politiku na dehumanizaci protivníka bylo co nejmenší, potře­ bujeme pobídky, jež budou účastníky motivovat k žádoucímu chování. Otázkou je, kde je vzít. Madison měl pravdu, když tvrdil, že v dokonale homo­ genní populaci, jejíž členové mají stejné zájmy, hodnoty a pře­ svědčení, by se nevytvořily žádné trvalé fakce, ale stojí za to poznamenat, že i v takovémto krajním případě by při použí­ vání pravidla většiny bylo stávající uspořádání potenciálně nestabilní. Teoretikové her si již dlouho uvědomují, že každé dohodnuté rozdělení dělitelného statku – řekněme třeba do­ laru – lze vahou většiny zvrátit, pokud dělení probíhá opako­ vaně na neurčený počet kol, jak o tom byla řeč v oddíle 1.4. Pokud se Anna a Běta domluví, že si dolar rozdělí rovným dí­ lem a Cleo nedají nic, Cleo může v dalším kole reagovat tím, že Anně či Bětě navrhne jiné rozdělení, například 60 : 40, a kte­ rákoli z posledně jmenovaných se může v příštím kole spojit s jednou ze zbývajících dívek a většinovým rozhodnutím nově nastolený stav opět zvrátit. Takto by se dalo pokračovat done­ konečna. I kdyby se všechny tři dívky dohodly na tom, že si dolar rozdělí rovným dílem, kterékoli dvě z nich mohou pak utvořit většinovou koalici, jíž dané rozhodnutí změní a rozdělí si dolar mezi sebou na úkor dívky třetí. Z této aplikace větši­ nového pravidla na dělení peněz se nedozvíme nic o motiva­ cích. Někdy lidé dosavadní stav změní proto, že chtějí získat víc pro sebe, ale mohou to udělat i proto, aby prosadili svou představu o spravedlnosti či férovosti. Výsledky jsou nicméně tytéž a nepřímo z nich vyplývá, že každé myslitelné rozdělení dělitelného statku je při použití většinového pravidla poten­ ciálně nestabilní.189 Navíc není ani třeba, aby potenciální nestabilitu zajišťo­ vala ještě nějaká další politizovaná dimenze. Američtí Otcové zakladatelé to velmi dobře chápali. Madison ve Federalistovi č. 10 poznamenává, že ke střetu různých stranických skupin

188

William Golding, Pán much (Praha: Maťa, 2003).

189

Jaké důsledky má tento fakt pro politiku přerozdělování, jsem rozebral jinde. Viz Shapiro, State of Democratic Theory, s. 104–145, a Shapiro, Democracy and Distribution (Princeton: Princeton University Press, vyjde).

100 Ukázka elektronické knihy

Profile for Kosmas-CZ

Politika proti dominanci (Ukázka, strana 99)  

Politika proti dominanci (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz