„Nech je, kozly, ne-e-ech,“ smál se jim Kryšpín. Když se pořádně nasytili, vydali se směr Boreč. Měli před sebou ještě pěkných 27 kilometrů. Bublina vpředu, za ní klopýtal Matýsek. Tomík nesl většinu věcí. Kryšpín hlídal záda. Byla to neskutečně úmorná cesta. Krok sun krok, ještě jeden znovu, zase, krok sun krok. Hlavně na nic nemyslet, jen jít a držet směr. „Boreč! Boreč na obzoru!“ radostně hlásí Bublina. „To je divný, že by ty naše holky nebyly slyšet? Je to neuvěřitelný, ale já se na ně fakt těším,“ přiznává Matýsek. Jenže jak se blížili, ten pocit, že je něco v nepořádku, se zvětšoval. Bublina vyrazila vpřed, aby zjistila, co se děje. Za půl hodiny dorazili i oni k úpatí Boreče. Bublina však nikde. Zato tam stál zkamenělý trpaslík. „Taky máte takovej blbej pocit?“ tázal se Tomík. „Jo, jo, takovej jako když si špatně utřu zadek,“ snažil se odlehčit situaci Kryšpín. Nikdo se však nesmál. Pomalu vešli dovnitř hory. Černé chodby ozařovaly louče. Když vcházeli do malého sálu, Tomíkovi blýskl modrý kamínek do oka. V tu chvíli spatřil zkamenělou Bublinu. Okamžitě se otočil a vystrčil Máťu s Kryšpínem ven. Rachotící mříž je rozdělila. Tomík uvnitř, kluci venku. „Vítám tě, poslední z rytířů,“ chechtá se Rabidus. „Jsem poctěn, že mě vítáš ve svém novém smradlavém sídle,“ zašklebil se Tomík. Rabidus zaskřípal zuby. „Mám ti povědět, jak skončily slavné rytířky?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268766