Mapa se roztáhla až ke stěnám po stranách místnosti a na okrajích se chvěla. Adolin vyskočil ze svého místa a vrhl se doprostřed iluze někam ke Kharbrantu. Kolem něho se přetrhaly pramínky Záře, ale jak se pohyboval, opět se za ním spojovaly a znovuvytvářely obraz. „Jak…“ Dalinar se naklonil nad místo, které měl nejblíž a na němž byly patrné detaily Rešských ostrovů. „To je nádhera. Já úplně vidím ty města. Jak jste to udělala?“ „Já nevím, jestli jsem vůbec něco udělala,“ odpověděla Šalán, vstoupila do iluze a cítila, jak kolem ní víří Bouřná záře. Přestože byly výjevy detailní, byly z velké dálky a hory byly vysoké sotva jako nehet její ruky. „Já jsem to udělat nemohla, Jasnopane. Nemám na to potřebné vědomosti.“ „No, já jsem to teda nebyl,“ vložil se do hovoru Renarin. „Ta Záře jasně vycházela s vás, Jasnosti.“ „No, váš otec za mě v tu chvíli tahal.“ „Tahal?“ podivil se Adolin. „To Bouřepán,“ odpověděl Dalinar. „To byl jeho vliv. Tohle on vidí pokaždé, když jde Rošárem bouře. To jsem nebyl ani já, ani vy, to jsme byli my. I když nevím, jak.“ „No, vy jste si stěžoval, že to nemůžete všechno vidět.“ „Kolik Bouřné záře jsme na to spotřebovali?“ zeptala se Navani a obešla kolem chvějící se mapy. Šalán se podívala do zásob. „Ehm… všechnu.“ „Obstaráme vám další,“ odpověděla Navani s povzdechem. „Já se omlouvám –“ „Ne,“ přerušil ji Dalinar. „Dát rytířům Paprsku možnost cvičit se v používání jejich schopností je teď pro mě to nejcennější, co si můžu koupit. I když nás Hatam bere na hůl, když nám prodává nabité sfery.“ Dalinar prošel obrazem, narušil ho a nechal ho vířit kolem svého těla. Zastavil se uprostřed vedle místa, kde bylo Urithiru. Dlouze se díval z jedné strany místnosti na druhou. „Deset měst,“ šeptal. „Deset království. Deset Přísežných bran, které je odedávna spojují. Takhle musíme bojovat. Takhle musíme začít. Ne velkým cílem, že zachráníme svět, ale jednoduchým, prostým krokem. Zachráníme města s Přísežnými branami. Pustonoši jsou všude, ale my můžeme být mobilní. Můžeme posílit hlavní města, dodávat jim jídlo nebo proměňovače rychleji než mezi královstvími. Můžeme z těch deseti měst udělat bašty života a síly. Ale musíme to udělat rychle. On po nás jde. Muž s devíti stíny…“ „Co to je?“ trhla sebou Šalán. „Nepřítelův šampion,“ odpověděl Dalinar a přimhouřil oči. „Honor mi v těch vidinách říkal, že naše nejlepší šance, jak přežít, je docílit souboje šampionů. Viděl jsem nepřítelova šampiona – je to stvoření v černé výstroji, s červenýma očima. Asi parš. A má devět stínů.“
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268760
Renarin se otočil k otci. Oči měl vytřeštěné a ústa pootevřená. Zdálo se, že si ho nikdo nevšiml. „Přísežná brána je v Azimiru, hlavním městě Aziru,“ pokračoval Dalinar a postoupil v mapě od Urithiru západním směrem do středu Aziru. „Musíme ji otevřít a získat si důvěru Azišů. Budou pro nás důležití.“ Postoupil ještě dál na západ. „Další Přísežná brána je schovaná v Šinovaru, další v hlavním městě Babatarnamu a čtvrtá daleko v Rall Elorim, městě stínů –“ „A ještě Rira,“ upozornila Navani. „Jasna si myslela, že je v Kurthu. Ale o šestou jsme přišli v Aimii, protože ten ostrov byl zničen.“ Dalinar cosi zabručel a otočil se k východní polovině mapy. „Sedmá je Vedenar,“ řekl a vstoupil do Šalánina domova. „Osmá Thajlenské město. A Roztříštěné Planiny, to je ta naše.“ „A poslední je v Kholinaru,“ dodal Adolin tiše. „Doma.“ Šalán k němu přistoupila a dotkla se jeho ramene. Nikdo nevěděl, jak Kholinar dopadl. Jejich jediná zpráva byla z Kaladinovy spřeže. „Začneme pomalu,“ řekl Dalinar. „Jen s pár nejdůležitějšími, abychom udrželi svět. Azir. Jah Keved. Thajlenah. Potom budeme kontaktovat další národy, ale tohle budou naše tři výchozí body. Azir, protože je to uspořádaná a politicky významná země. Thajlenah, protože má vyspělý systém lodní dopravy. Jah Keved pro jeho pracovní sílu. Jasnosti Davarová, váš vhled do situace vaší země pro nás bude teď po občanské válce velkým přínosem.“ „A Kholinar?“ zeptal se Adolin. Dalinarovu odpověď přerušilo zaklepání na dveře. Když pozval příchozího dál, ve dveřích se objevila hlava ženy, která zůstala na hlídce. „Jasnopane,“ oznamovala, „Prosím, pojďte se na něco podívat.“ „Co se děje, Lynn?“ „Jasnopane… stala se další vražda.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268760
Všechny moje zkušenosti směřovaly k tomuto okamžiku. K tomuto rozhodnutí. – z Času přísahání, předmluva
J
ednou z výhod toho, když se ze Šalán stala Jasná rytířka, bylo, že se najednou automaticky stala součástí všeho důležitého. Nikdo tudíž nezpochybňoval její přítomnost, když se hnali chodbou za světlem olejových lamp, které nesli strážci. Nikoho ani nenapadlo, že by tu neměla co dělat. Nikdo ani nepomyslel, že by mohlo být nevhodné vést mladou dámu na místo brutální vraždy. To byla úžasná změna. Podle toho, co zaslechla, když mluvila žena na hlídce s Dalinarem, došlo k vraždě plavookého důstojníka jménem Vedekar Perel. Byl ze Sebarialovy armády, ale Šalán ho osobně neznala. Tělo objevila hlídka v odlehlé části věže na druhém podlaží. Čím byli blíž, tím rychleji Dalinar s hlídkami běželi a Šalán předběhli. Zatracený aletský dlouhý nohy! Zkusila nasát trochu Záře, jenže ji všechnu spotřebovala na tu zpropadenou mapu, která se vypařila jako obláček, jakmile odešli. Takže zůstala vyčerpaná a rozzlobená. Adolin, který běžel před ní, se zastavil a ohlédl se. Chvíli netrpělivě přešlapoval a potom se místo dopředu rozběhl k ní. „Díky,“ řekla Šalán, když s ní srovnal krok. „On nebude mrtvější, když přijdeme později, co?“ prohodil a křečovitě se zasmál. Jako by ho na tom něco velmi znepokojilo.
98
Ukázka elektronické knihy