usmíval. Byla to drobnost, která ho nic nestála, a přesto v ní oba nacházeli obrovské potěšení. Uběhla už nějaká doba od chvíle, kdy se naposledy vydal na druhou stranu kopců, tak tam zamířil nyní. Sevření drobných mravigiho drápků ve vlasech bylo stejně uklidňující jako ubíhající země pod nohama. V tu chvíli byl naprosto šKastný. Kopce byly stejně opuštěné jako vždycky, jen tráva se na nich vlnila jako zelené moře. Keira napadlo, co asi Yaket řekla svým Tulákům, aby jim zabránila sem chodit, protože žádný z nich se k tomuto místu nikdy ani nepřiblížil. Jak šel, tu a tam zahlédl záblesk černé, pokaždé následovaný Caziho veselým švitořením. To se mu klidili z cesty další mravigi. „Tseris,“ zavolal Keiro tiše. Věděl, že i šepot se mezi těmito kopci nese daleko. „Jsem tu. Chtěl bych s tebou mluvit.“ Cazi zatrylkoval, jako by se to po něm snažil zopakovat, ale to byla jediná odezva, kterou jeho slova vyvolala. Keiro počítal dny, jak plynuly. Díky tomu věděl, že už brzy bude další úplněk. Téměř měsíc uběhl od chvíle, kdy sestoupil pod tyto kopce. Od chvíle, kdy objevil svoje bohy. Byl trpělivý, ale každý má své meze, své limity, které nedokáže překonat. A on balancoval na jejich okraji. Mysl mu přetékala otázkami. Kromě toho hluboko v srdci cítil bolest, kterou nedokázal popsat ani pojmenovat. Věděl jen, že vychází ze stejného místa, odkud k němu dřív promlouval ten tajemný hlas, co ho vždycky prosil o to samé: Najdi mě. TeD byl pryč, protože Keiro ho skutečně našel, protože našel nebohého Fratarra. Jenže ta touha, to poslání v něm stále bylo, stále rezonovalo v jeho nitru. Každý marně uplynulý den, kdy si ho jeho bohové nepředvolali, tížil jeho srdce jako kámen. Zvedl ruku k hlavě a tvoreček mu na ni poslušně vyskočil. Zvedl si maličké Dítě hvězd na úroveň očí a zahleděl se do dvou rudých hvězdiček. „Cazi,“ oslovil ho tak tiše, aby ho 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268755