Page 1

usmíval. Byla to drobnost, která ho nic nestála, a přesto v ní oba nacházeli obrovské potěšení. Uběhla už nějaká doba od chvíle, kdy se naposledy vydal na druhou stranu kopců, tak tam zamířil nyní. Sevření drobných mravigiho drápků ve vlasech bylo stejně uklidňující jako ubíhající země pod nohama. V tu chvíli byl naprosto šKastný. Kopce byly stejně opuštěné jako vždycky, jen tráva se na nich vlnila jako zelené moře. Keira napadlo, co asi Yaket řekla svým Tulákům, aby jim zabránila sem chodit, protože žádný z nich se k tomuto místu nikdy ani nepřiblížil. Jak šel, tu a tam zahlédl záblesk černé, pokaždé následovaný Caziho veselým švitořením. To se mu klidili z cesty další mravigi. „Tseris,“ zavolal Keiro tiše. Věděl, že i šepot se mezi těmito kopci nese daleko. „Jsem tu. Chtěl bych s tebou mluvit.“ Cazi zatrylkoval, jako by se to po něm snažil zopakovat, ale to byla jediná odezva, kterou jeho slova vyvolala. Keiro počítal dny, jak plynuly. Díky tomu věděl, že už brzy bude další úplněk. Téměř měsíc uběhl od chvíle, kdy sestoupil pod tyto kopce. Od chvíle, kdy objevil svoje bohy. Byl trpělivý, ale každý má své meze, své limity, které nedokáže překonat. A on balancoval na jejich okraji. Mysl mu přetékala otázkami. Kromě toho hluboko v srdci cítil bolest, kterou nedokázal popsat ani pojmenovat. Věděl jen, že vychází ze stejného místa, odkud k němu dřív promlouval ten tajemný hlas, co ho vždycky prosil o to samé: Najdi mě. TeD byl pryč, protože Keiro ho skutečně našel, protože našel nebohého Fratarra. Jenže ta touha, to poslání v něm stále bylo, stále rezonovalo v jeho nitru. Každý marně uplynulý den, kdy si ho jeho bohové nepředvolali, tížil jeho srdce jako kámen. Zvedl ruku k hlavě a tvoreček mu na ni poslušně vyskočil. Zvedl si maličké Dítě hvězd na úroveň očí a zahleděl se do dvou rudých hvězdiček. „Cazi,“ oslovil ho tak tiše, aby ho 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268755


neslyšel nikdo nepovolaný, „mohl bys mi ukázat cestu dolů pod kopec?“ Maličkému mravigimu zazářila očička a pak byl pryč. S bzučením maličkých křidélek seskočil z Keirovy dlaně a přistál na zemi v oblaku zvířeného prachu. O okamžik později se z něj znovu vynořil, zjevně v pořádku a nezraněný, a zmizel ve vysoké trávě. Jak běžel, hlasitě při tom zpíval, nebo přinejmenším Keirovi to připadalo jako zpěv, protože jeho pisklavý hlásek se tu zvedal do jásavých trylků, onde zas klesal do hlubšího cvrkotu. Se vzrušeným úsměvem na tváři ty zvuky následoval. To místo, kam ho zavedly, bylo jiné než to, kde sestoupil pod kopec minule. Tahle díra byla mnohem menší a zarostlejší a vypadala spíš zapomenutě než skrytě. Na samém jejím okraji seděl Cazi a dmul se pýchou, divže nepraskl. Keiro si k němu klekl, nepřítomně tvorečka pohladil a přitom uvažoval, jestli se tudy zvládne protáhnout. Nakonec odhodlaně přikývl. „Víš i to, jak se dostat k Dvojčatům?“ Cazi mu odpověděl sebejistým štěbetáním. Keiro spokojeně přikývl a pak pomalu, opatrně zasunul ruku do tmy a zkusil, jak tunel dál pokračuje. Zdálo se, že je to spíš strmý tunel než hluboká díra, do které spadl minule. „Až po tobě,“ vybídl svého malého přítele a Cazi s posledním zacvrlikáním zmizel v šeru. Keiro se zhluboka nadechl a vyrazil za ním. Sedl si na okraj díry, spustil do ní nohy, zatáhl břicho a zvedl ruce nad hlavu. Usilovně se přitom snažil nemyslet na to, jak úzký ten otvor je. Pomalu se sunul dolů a pokračoval, až se tunel konečně rozšířil a současně s tím se zmenšil i jeho sklon. Keiro se pracně přetočil, zvedl se na kolena a ruce a vyrazil za Cazim, který vesele poskakoval kousek vepředu. Bývalému kazateli projel tělem záchvěv vzrušení. Byl nadšený a přitom se cítil jako rebel. 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268755


Pak ale jeho nadšení zhaslo jako svíčka, sfouknutá párem rudě zářících očí. Keiro při svém sestupu málem vrazil do dalšího Dítěte hvězd. Jeho roztroušené bílé šupiny matně zářily a osvětlovaly tunel kolem. Vyděšený Cazi vlétl za poutníka a zjevně se snažil splynout s jeho stínem. „Bohůsynu,“ pronesl velký mravigi. Ten tón a zbarvení hlasu… Byla to Tseris. „Přišla bych pro tebe, kdybys počkal.“ „OdpusK mi,“ omlouval se Keiro rychle. Bál se, aby nerozzlobil jediného mravigiho kromě Caziho, co se k němu nebál přiblížit. „Já jen… já jsem čekal. A volal jsem tě, přesně jak jsi mi řekla, a… Myslel jsem, že to je třeba zkouška nebo něco.“ Ta lež mu zvonila v uších falešným tónem, který ho přiměl zrudnout až ke kořínkům vlasů. „Řekla jsem ti, abys mě zavolal, když mne budeš potřebovat. Ty sice máš mnohé otázky na srdci, leč to není potřeba, ale jen zvědavost.“ Keiro slyšel i to, co mu neřekla, co bylo ukryto mezi řádky – to celé skutečně byla zkouška, zkouška jeho trpělivosti. A on v ní naprosto propadl. „OdpusK mi,“ zopakoval. Tentokrát už raději nic na svoji obhajobu nepřidal. „Již se stalo,“ odpověděla mu povzbudivě. „Ale chtěla bych tě na oplátku o něco požádat.“ Natáhla se k němu, až se její čumák bezmála dotýkal Keirova nosu. „Drž se od Caziho dál. To, jak jste si blízcí, není dobré ani pro jednoho z vás.“ Chvíli trvalo, než se vůbec zmohl na nějakou odpověD. A když konečně otevřel ústa, vyšlo z nich zase to samé. „OdpusK mi. Já… se cítím hrozně osamělý. Občas, teda. A Cazi je dobrý společník.“ „Chápu tě,“ přikývla a on měl skutečně pocit, že v jejích očích zahlédl záblesk porozumění a také smutku, kterému nerozuměl. Smutku, který přetrvával celá staletí. „I tak tě o to ale žádám.“ 100

Ukázka elektronické knihy

Profile for Kosmas-CZ

Kosti světa (Ukázka, strana 99)  

Kosti světa (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz