všichni žluté kápě. Nijak jsem to nekomentoval a snažil jsem se nedat na sobě nic znát, ale Tnota se na mě významně podíval. Taky to zaznamenal. „Vypadají spolehlivě,“ řekl jsem. „Docela dobře.“ Členové ochranky se nafoukli pýchou a narovnali si ty mizerné zábleskovky na ramenou. Thierro byl klidný, jako bychom se bavili o ceně pšenice. Lidé jako on se nebojí noci; když jste velký pán, považujete se za nezničitelného. „Půjdu s tebou,“ řekl jsem. Thierro se na mě ohlédl a spokojeně přikývl. Tnotovi řekl: „Mám tomu rozumět tak, že vy jít nechcete?“ „Někdo by tady měl zůstat a poradit si s modrým kódem,“ řekl. „Co je modrý kód?“ „Sběh lidu,“ zavrčel jsem. Zkontroloval jsem, jestli mám nabité pistole, a vyzkoušel jsem úderníky. Měly hlavně dlouhé jako moje předloktí, a moje předloktí je delší než u většiny lidí. Byly to těžké, drahé zbraně s rukojeWmi z kaštanového dřeva, rytinami v kovových částech a křesadlovými mechanismy. Na člověka, který si nepotrpí na nóbl věci, jsem jich už měl až moc. Velevěž obklopovalo široké náměstí, z velké části zaplněné hromadami narovnaných kamenů a dřeva potřebného na překotnou stavbu. Davy mužů v těžkých kožených zástěrách se skvrnami od oleje s vlasy rozježenými statickou elektřinou nás sledovaly, jak se blížíme ke dveřím. Šel jsem první, kovově jsem zvonil ve své poloviční zbroji s chrániči z černé oceli zakrývajícími nejzranitelnější části mého těla, se sekyrou na dlouhé násadě na rameni, mečem po boku a pistolemi zasunutými v bandalíru. Standardní výbava na zabíjení zrůd. Když jsme se přiblížili k Velevěži, vystoupali jsme po širokém schodišti vedoucím ke dveřím. „Předpokládám, že to nebude v přízemí,“ poznamenal jsem. Nedělal jsem si velké naděje. „Když dělníci utíkali, mířilo to nahoru,“ řekl Thierro. Otočil 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268751