Page 1

všichni žluté kápě. Nijak jsem to nekomentoval a snažil jsem se nedat na sobě nic znát, ale Tnota se na mě významně podíval. Taky to zaznamenal. „Vypadají spolehlivě,“ řekl jsem. „Docela dobře.“ Členové ochranky se nafoukli pýchou a narovnali si ty mizerné zábleskovky na ramenou. Thierro byl klidný, jako bychom se bavili o ceně pšenice. Lidé jako on se nebojí noci; když jste velký pán, považujete se za nezničitelného. „Půjdu s tebou,“ řekl jsem. Thierro se na mě ohlédl a spokojeně přikývl. Tnotovi řekl: „Mám tomu rozumět tak, že vy jít nechcete?“ „Někdo by tady měl zůstat a poradit si s modrým kódem,“ řekl. „Co je modrý kód?“ „Sběh lidu,“ zavrčel jsem. Zkontroloval jsem, jestli mám nabité pistole, a vyzkoušel jsem úderníky. Měly hlavně dlouhé jako moje předloktí, a moje předloktí je delší než u většiny lidí. Byly to těžké, drahé zbraně s rukojeWmi z kaštanového dřeva, rytinami v kovových částech a křesadlovými mechanismy. Na člověka, který si nepotrpí na nóbl věci, jsem jich už měl až moc. Velevěž obklopovalo široké náměstí, z velké části zaplněné hromadami narovnaných kamenů a dřeva potřebného na překotnou stavbu. Davy mužů v těžkých kožených zástěrách se skvrnami od oleje s vlasy rozježenými statickou elektřinou nás sledovaly, jak se blížíme ke dveřím. Šel jsem první, kovově jsem zvonil ve své poloviční zbroji s chrániči z černé oceli zakrývajícími nejzranitelnější části mého těla, se sekyrou na dlouhé násadě na rameni, mečem po boku a pistolemi zasunutými v bandalíru. Standardní výbava na zabíjení zrůd. Když jsme se přiblížili k Velevěži, vystoupali jsme po širokém schodišti vedoucím ke dveřím. „Předpokládám, že to nebude v přízemí,“ poznamenal jsem. Nedělal jsem si velké naděje. „Když dělníci utíkali, mířilo to nahoru,“ řekl Thierro. Otočil 96

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268751


knoflíkem na jednom fosovém kanystru a světélko začalo blikat. Byl odjištěný. „Připravit zbraně, chlapi,“ řekl. Byl už dlouho pryč z armády, ale zachoval si smysl pro velení. Soudě podle jeho úspěchu v zámoří to mohl dotáhnout na pohraničního maršála, ne-li až do Adrogorsku. „Držte ode mě ty krámy dál,“ řekl jsem. „Jestli mě má dneska něco odkráglovat, aW je to radši ta potvora bez ksichtu než výbuch jedný z vašich zbraní.“ „Věřící Jasné paní se světla nebojí, kapitáne,“ ozval se jeden z vojáků za souhlasného mumlání svých spolubojovníků. „Tyhle zbraně jsou posvátné. Svoji sílu čerpají z ní.“ Zbraně poháněné světlem. Dávalo to smysl, přinejmenším jim. Vzpomněl jsem si na vrahy Levana Osta. Nemyslel jsem si, že někteří z členů ochranky s nimi mají něco společného jenom proto, že používají stejné zbraně, ale možná byl Develen Maille z Jasného řádu. Byl zoufalý a zoufalí lidé mnohem snadněji podléhají náboženství. Stálo to za promyšlení, až nebudou poblíž žádné zrůdy. „Jenom dávejte pozor, kam míříte,“ požádal jsem je. Udržoval jsem bezpečnou vzdálenost. Dveře byly otevřené. Nechal jsem milici jít první. Nikdy nevíte, co může číhat za dveřmi. Velevěž ještě nebyla dokončená, ani v provozu. Cihlové zdi byly holé, bez obložení a omítky, byla to jen kolosální kostra. Otvory ve stropě čekaly na veliké čočky, některé o patnácti stopách v průměru. Byl to starý projekt, sen učenců sedm set let mrtvých, který se teK, když princové otevřeli měšce, konečně dočkal realizace. Napadlo mě, jestli bude tahle nová přádelna šetrnější k Talentům, těm chudákům, kteří zpracovávali světlo. Ezabeth je litovala a já nikdy nezapomněl, jak mi vyprávěla o jedné své kamarádce, která se v přádelně udřela k smrti. Na Velevěži bylo nejúžasnější to, že se nezřítila při nedávných zemětřeseních. Působila pevným a solidním dojmem a bylo mi jasné, že by bylo třeba víc než několik otřesů, aby šla k zemi. 97

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268751


Přízemí bylo rozlehlé, mělo vysoký strop a až na stavební materiál bylo prázdné. „Prohledejte jedno patro po druhém,“ nařídil Thierro. „A rychle, neplýtvejte časem.“ Hrubá stavba Velevěže byla hotová, ale pořád zbývala spousta práce. Neomítnuté zdi odrážely zvuk každého kroku. Točité schodiště vedlo stále vzhůru. Měl tam být fosem poháněný výtah v uzavřené šachtě dopravující lidi a stroje do vyšších poschodí, ale Thierro řekl, že ještě není zapojený, což znamenalo, že jsem musel stoupat ve zbroji pěšky. Jestli se to stvoření vydalo až nahoru, bude moje špatná noha večer řvát bolestí. „Tohle bude trvat celý den,“ řekl jsem, když jsme dorazili do pátého patra. Pod zbrojí jsem už byl promočený potem a litoval jsem, že jsem si ji vzal. Nebyl jsem už žádný mladík. Zdálo se však, že se Thierro drží dobře. „Máš pravdu. Rozdělíme se. Když budeme ve skupinkách po čtyřech, můžeme prohledat tři patra současně.“ Nezdálo se mi, že by se ten nápad Thierrovým vojákům zamlouval tak jako jemu. Nejbezpečnější možnost byla jít dolů a pustit dovnitř tisícovku granátníků s Bojovými Spřádači, ale na to už bylo příliš pozdě. AW byl ten tvor bez tváře cokoliv, nezdálo se, že by zabil některého dělníka. Aspoň jsme o žádném nevěděli. Thierro vytušil obavy svých mužů a oslovil je. „Každá minuta, kterou tady strávíme, je minuta, kdy se nepracuje,“ řekl. Pozvedl hlas. „Jasná dáma potřebuje, aby Velevěž byla dokončena!“ „Na Jasnou dámu!“ zvolali vojáci v kápích sborem, což bylo to nejpitomější, co jsem za celý den slyšel. Ti bez kápí buK odvrátili zrak, nebo se připojili, i když bez velkého nadšení. „Bastian, Elta, Hemley. Běžte s kapitánem Černého křídla. Vy tři se mnou do sedmého patra. Zbytek do osmého. Po prohlídce každého poschodí se sejdeme na schodišti. Dáma přichází.“ „Dáma přichází,“ zopakovali vojáci se skloněnými hlavami. Podrážděně jsem si odfrkl a zamířil nahoru po schodech. Dva 98

Ukázka elektronické knihy

Profile for Kosmas-CZ

Havraní pláč (Ukázka, strana 99)  

Havraní pláč (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz