Page 1

lne, zdráhá se vydat dalšího vězně, ještě asi deset metrů mu ulpívá na kůži, ale nakonec ho propustí a Greb kráčí stejným tempem jako my ostatní. Postupujeme vpřed, dokud rameno hory neodhalí prapodivný výjev. Horské úbočí jako by protínalo skleněnou bublinu tak průzračnou, že je stěží postřehnutelná. Teče po ní déšť, neviditelné proudy ho strhávají všemi směry. V srdci polokoule se poblíž země blyští divoké modré světlo, napůl diamant a napůl příslib. Všude okolo stojí sochy. „Hlupáci.“ John na ně mávne, když procházíme kolem. „Že se chytil ten první, to chápu, ale těch zbylých sedm?“ Když se přiblížíme, vidím, že to nejsou sochy. Osm pocestných; ti nejblíž ke světlu jsou oblečení v šatech, které uvidíte jen na zaprášených olejomalbách zdobících hradní stěny. Jsou jako mouchy v  jantaru, můry přitahované světlem ohně, v němž hoříme. Jaký svět je asi přivítá, až je konečně napadne udělat čelem vzad a vrátit se zpátky? „To mají všechny časový bubliny uprostřed varovný světlo? To se šikne.“ Přemýšlím nahlas, ale nikdo neodpoví. Naposledy se ohlédnu přes rameno, než mi zmizí v dálce. Stáli tam jako vzpomínky, zatímco kolem nich, ve světě venku, ubíhaly dny a měsíce. Já mám takové časové bubliny v hlavě – místa, kam se zase a znovu vracím. Když jsem zabil svého prvního muže a přiotrávený jedem z ran, které mi uštědřil trnovník, nechal Sál uzdravení v plamenech, řekli mi, že mě v bezvědomí, černého od kouře, našel otec Gomst. Do hodiny jsem utekl z péče pátera Glena, ale dobrý otec mě znovu nalezl. Paměť mě zavede zpátky na vrchol věže; vykláním se přes okraj, pozoruju vířící plameny i lucerny tančící po nádvoří. Otcovy stráže mě hledají. Stojíme na věži, uvěznění v těch několika minutách, jenom my dva. Často se k tomu momentu 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268750


vracím, zastavím se, abych si ho znovu prohlédl, ale nic se nedozvídám. Otec Gomst zvedne ruce. „Nepotřebuješ nůž, Jorgu.“ „Podle mě jo.“ Čepel se mi chvěje v prstech; nemám strach, jen mnou zmítá horečka. Něco se ke mně řítí, něco vzrušujícího, strašlivého, náhlého… celé moje tělo se chvěje oče­ káváním. „Jak jinak bych říznul?“ „Dej mi ho.“ Nenatáhne se pro nůž. Kolem krku má zlatý kříž a stavitelský talisman; je to fón: starý kus plastiku, popraskaný a napůl roztavený, protkaný stříbrem jako ikony v kostele. Tvrdí, že ho skrz něj slyší Bůh, ale já žádné spojení necítím. „Ty trny mě nechtěly pustit,“ řeknu. Sir Jan mě hodil přímo doprostřed šípkového keře. Ten chlap měl tolik svalů, že vyrval dveře kočáru z pantů a odhodil mě stranou dřív, než nás dostihli strýcovi vojáci. Když na to přijde, silák mrští devítileté děcko pěkně daleko. „Já vím.“ Otec Gomst si setře déšť z tváře a rukou si zalétne k bradě. „Trnovník udrží i dospělého muže, Jorgu.“ Kdyby skutečně dokázal mluvit s  Bohem, věděl by, jaký mě čeká soud, a neplýtval by slovy. „Byl bych je zachránil.“ Trny mě ukryly ve své náruči, zadržely mě. Díval jsem se, jak malý William umírá; třikrát se zablesklo, zahlédl jsem tři strašné výjevy. „Zachránil bych je.“ Ta lež má na jazyku prohnilou pachuť. Zadrželo by něco Williama? Zastavilo by něco moji matku? Cokoliv? Každé okovy jde setřást, uniknete ze všech trnů. Je to jen otázka bolesti a toho, co jste připravení obětovat. * * *

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268750


Greb do mě dloubne a já se ocitnu zpátky na horském svahu. Jeho puch ke mně dolehne i přes hustý déšť. „Neza­ stavuj se.“ Krucinál, copak neviděl, jak jsem pro stejné příkoří zabil Averyho? Blíží se soud… jsem na něj připravený. „Tady.“ John zvedne ruku a my zastavíme. Nejdřív žádný oblouk nevidím, ale pak se najednou tyčí přímo přede mnou. Je to spíš úzký průchod rámovaný stříbřitou ocelí Stavitelů. Stojí na podstavci z litého stavitelského kamene, který i  nadále ční pod rozsetými okolními skalisky. O  dvacet metrů dál leží hromada kostí, obecenstvo lebek; některé jsou čerstvé, jiné pořád hnijí, ale pečliví havrani je všechny do jedné obrali od zbytků masa. „Co se stane, když nebudeme Zvolení?“ zeptá se Nůbánec. Škleb mrtvých zod­ poví jeho otázku. John tasí meč, starou skvrnitou čepel s  mnoha vruby. Stoupne si za oblouk. Tři další muži se rozestaví kolem něho a Greb, který převzal Averyho roli a neustále do mě strká, vytáhne nůž. „Ty. Obře. Půjdeš jako první.“ „Jakmile projdeš skrz, zastav se a čekej na rozsudek. Hni se, a zabiju tě rovnou, rituál nerituál.“ John naznačí smrtící bodnutí. Nůbánec pohlédne Zvoleným do tváří a zamrká, aby dostal dešťové kapky z  očí. Myslí na boj, přemýšlí, kdy se naskytne příležitost. Pak se otočí ke mně a spoutané ruce zatne v pěst. „Žili jsme, Jorgu. Jsem rád, že jsme se potkali.“ Hluboký hlas se mu nezatřese. Dojde k oblouku sudby. Širokými rameny skoro zavadí o stříbřitou ocel. „– selhal.“ Oblouk promluví hlasem, který není mužský, ženský, dokonce ani lidský. „Ustup stranou.“ John mu pokyne čepelí, ve tváři má pohrdání. Ví, že Nůbánec čeká na příležitost, a žádnou mu nedává. „Teď ty.“ Nůbánce popadnou dva Zvolení. 100

Ukázka elektronické knihy

Profile for Kosmas-CZ

Bratři na cestách (Ukázka, strana 99)  

Bratři na cestách (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz