lne, zdráhá se vydat dalšího vězně, ještě asi deset metrů mu ulpívá na kůži, ale nakonec ho propustí a Greb kráčí stejným tempem jako my ostatní. Postupujeme vpřed, dokud rameno hory neodhalí prapodivný výjev. Horské úbočí jako by protínalo skleněnou bublinu tak průzračnou, že je stěží postřehnutelná. Teče po ní déšť, neviditelné proudy ho strhávají všemi směry. V srdci polokoule se poblíž země blyští divoké modré světlo, napůl diamant a napůl příslib. Všude okolo stojí sochy. „Hlupáci.“ John na ně mávne, když procházíme kolem. „Že se chytil ten první, to chápu, ale těch zbylých sedm?“ Když se přiblížíme, vidím, že to nejsou sochy. Osm pocestných; ti nejblíž ke světlu jsou oblečení v šatech, které uvidíte jen na zaprášených olejomalbách zdobících hradní stěny. Jsou jako mouchy v jantaru, můry přitahované světlem ohně, v němž hoříme. Jaký svět je asi přivítá, až je konečně napadne udělat čelem vzad a vrátit se zpátky? „To mají všechny časový bubliny uprostřed varovný světlo? To se šikne.“ Přemýšlím nahlas, ale nikdo neodpoví. Naposledy se ohlédnu přes rameno, než mi zmizí v dálce. Stáli tam jako vzpomínky, zatímco kolem nich, ve světě venku, ubíhaly dny a měsíce. Já mám takové časové bubliny v hlavě – místa, kam se zase a znovu vracím. Když jsem zabil svého prvního muže a přiotrávený jedem z ran, které mi uštědřil trnovník, nechal Sál uzdravení v plamenech, řekli mi, že mě v bezvědomí, černého od kouře, našel otec Gomst. Do hodiny jsem utekl z péče pátera Glena, ale dobrý otec mě znovu nalezl. Paměť mě zavede zpátky na vrchol věže; vykláním se přes okraj, pozoruju vířící plameny i lucerny tančící po nádvoří. Otcovy stráže mě hledají. Stojíme na věži, uvěznění v těch několika minutách, jenom my dva. Často se k tomu momentu 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268750