Page 1

Vlora namířila Olemovi prstem na hruT. „Zjisti to. Zní to, jako by černočepičkáři chtěli, abychom prošli Zelenožární Hlubiny křížem krážem a vykopávali dveře, dokud ji nenajdeme. Ale člověk chytí víc much na med než na ocet. Jestli dokážeme přijít na to, jaké má Paloánská Máti cíle, možná se nám podaří ji vystopovat.“ Probrala se nahrubo načrtnutými plány ve své hlavě, a každý krátce zvážila, než jej zamítla – nebo jej uložila stranou pro pozdější posouzení. „Vidíš toho chlápka, jak nás pozoruje?“ zeptal se Olem a kývl bradou. Vlora převzala od číšníka Olemovu kávu, podala mu ji přes stůl a pak následovala Olemův pohled. Toho muže si všimla rychle. Stál na opačném konci kavárny, kousek před malým přepažením mezi kavárnou a hlavní třídou. Byl velký – ne, byl obrovský – s tlustými, širokými rameny a ohnutými zády, hlavu napínal vpřed jako člověk zvyklý na to, že svou výšku skrývá, a i tak měl skoro dva metry. Na levé tváři se mu táhla stará poTobaná jizva a vlasy měl šedé, čelist mohutnou a pevnou. Měl košili a kalhoty, které mu byly trochu moc malé, a starý kabátec fatrastánské kavalerie o něco moc velký. Jeho jediná zbraň byla zaháknutá za opaskem – boznůž delší než Vlořina paže. Nepokrytě zíral na ni a Olema a pohled odvrátil, jen aby si vzal kávu a noviny od číšníka, než se vydal jejich směrem. Vlora se napjala v nejistotě, co očekávat. Byla prachmistra, rychlejší a silnější než jacíkoliv čtyři lidé v této kavárně, ale všechno okolo tohoto muže, od jeho jizev a kulhání až k nenucenému způsobu, jakým mu lidi uhýbali z cesty, hovořilo o bezprostředním nebezpečí. Zjistila, že jí srdce bije o něco rychleji. Olem se posunul na židli a roztáhl trochu nohy, aby mohl 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268747


snadno tasit pistoli. „Viděl jsem ho u kotviště kýlových lodí dneska ráno. Myslel jsem, že nás sleduje, ale až doteT jsem si nebyl jistý.“ „Oleme,“ vydechla Vlora, „podívej se na velikost tý kudly.“ Rukou přejela přes jílec vlastního meče. Muž zpomalil, jak se k nim blížil, a zamračeně se rozhlédl kolem, než se natáhl k obsazenému stolku, jemně vzal šálek s kávou a podal jej vyděšenému majiteli. „Pardon,“ řekl hlubokým, tichým hlasem, načež si přivlastnil volnou židli a klesl na ni. Noviny si zasunul do jedné kapsy. Rozhlédl se kolem sebe, jako by něco někam zašantročil, pak zaklonil hlavu a zvolal přes rameno: „Celine!“ Z kavárenského davu se vyloupla malá dívka a proběhla mezi stoly a židlemi, aby se k nim připojila. Beze slova ji sebral a posadil si ji na klín. Jeho koleno ji nepřítomně nadhazovalo a dívka si položila hlavu na obrovu hruT. Byl to zvláštní výjev, jako jehně schoulené vedle medvěda. Vlora shledala dívku skoro stejně tak zajímavou jako muže – byla oblečená jako kluk a v oku měla prohnaný, bedlivý pohled, který Vlora vídala v každém zrcadle, když byla v jejím věku. Byla sirotek; dítě z ulice. Vlora odtáhla ruku z jílce svého meče, ale zůstala ostražitá. „Můžu vám pomoct?“ zeptala se. „Dobrý večer,“ řekl velikán. „Jmenuju se Styke. Hledám práci.“ Vlora se úkosem podívala na Olema, který vypadal celou tou situací víc než trochu vyveden z míry. „Nejsem si zcela jista, že jste na tom správném místě,“ řekla Vlora. „Vy jste generálka Vlora Flint,“ řekl Styke, kývl na ni a pak na Olema. „Vy jste plukovník Olem. Stojíte v čele Ostrostřelecké žoldnéřské společnosti. Já hledám práci žoldnéře. Mně se to zdá jako správný místo.“ 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268747


Vlořinou první reakcí bylo podráždění. Sotva měla pět minut příjemného večera s Olemem, a tohle zvíře se vynoří z dřevěné zástěny, aby to všechno narušilo. Její druhou reakcí bylo podezření – jestli vážně chtěl práci, proč za nimi nepřišel při vyloTování kýlových lodí? „Styke jste říkal?“ zeptala se. „Správně.“ „Jestli chcete, Styku, můžu vám dát jméno mého proviantního důstojníka. Setkáte se s ním zítra a uvidíte, jestli se budete hodit do společnosti. Nabíráme pár lidí. Ale varuju vás, žoldnéřská práce není přívětivá k mrzákům.“ Přes Stykovu tvář přejel proud emocí, od zmatení přes ublížení, rozladění… až k hněvu, všechno v rozpětí pár vteřin. Vloře by to imponovalo, kdyby neměla tolik napilno snahou si rozpomenout, zda je její pistole nabitá. Styke si poposedl na židli, proutí nebezpečně zavrzalo, a uhladil si kabátec, když viditelně znovuzískal nad sebou kontrolu, a přitom jemně stiskl dívku. „Omlouvám se,“ řekl, „ale mé jméno je Benjamin Styke, a hledám práci.“ Vlora vytrčila bradu. Jestli tohle bylo nějaké spiknutí Paloánců nebo černočepičkářů, bylo to pitomé jak Jáma. „To mi má něco říkat?“ zeptala se. Styke se na ni zamračil, pohled tvrdý, jako by to zachmuření mělo nakopnout její paměS, pak náhle schlípl. „Je to moc dlouhá doba,“ zamumlal. „Nejspíš nemá.“ Dívka, Celine, se ošila na Stykově klíně a zakabonila se na Vloru. „Ben je zabiják,“ prohlásila. Styke jí jemně pokynul, aby byla zticha. „O tom nepochybuju,“ řekla Vlora. „Podívejte. Nemyslím si, že Ostrostřelci budou pro vás dobrou volbou. Vypadáte, že si dokážete poradit ve rvačce, ale my jsme skuteční vojáci, ne…“ Hlas se jí vytratil a vzadu v hlavě se jí rozsvítilo světélko 100

Ukázka elektronické knihy

Profile for Kosmas-CZ

Hříchy říše (Ukázka, strana 99)  

Hříchy říše (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz