Vlora namířila Olemovi prstem na hruT. „Zjisti to. Zní to, jako by černočepičkáři chtěli, abychom prošli Zelenožární Hlubiny křížem krážem a vykopávali dveře, dokud ji nenajdeme. Ale člověk chytí víc much na med než na ocet. Jestli dokážeme přijít na to, jaké má Paloánská Máti cíle, možná se nám podaří ji vystopovat.“ Probrala se nahrubo načrtnutými plány ve své hlavě, a každý krátce zvážila, než jej zamítla – nebo jej uložila stranou pro pozdější posouzení. „Vidíš toho chlápka, jak nás pozoruje?“ zeptal se Olem a kývl bradou. Vlora převzala od číšníka Olemovu kávu, podala mu ji přes stůl a pak následovala Olemův pohled. Toho muže si všimla rychle. Stál na opačném konci kavárny, kousek před malým přepažením mezi kavárnou a hlavní třídou. Byl velký – ne, byl obrovský – s tlustými, širokými rameny a ohnutými zády, hlavu napínal vpřed jako člověk zvyklý na to, že svou výšku skrývá, a i tak měl skoro dva metry. Na levé tváři se mu táhla stará poTobaná jizva a vlasy měl šedé, čelist mohutnou a pevnou. Měl košili a kalhoty, které mu byly trochu moc malé, a starý kabátec fatrastánské kavalerie o něco moc velký. Jeho jediná zbraň byla zaháknutá za opaskem – boznůž delší než Vlořina paže. Nepokrytě zíral na ni a Olema a pohled odvrátil, jen aby si vzal kávu a noviny od číšníka, než se vydal jejich směrem. Vlora se napjala v nejistotě, co očekávat. Byla prachmistra, rychlejší a silnější než jacíkoliv čtyři lidé v této kavárně, ale všechno okolo tohoto muže, od jeho jizev a kulhání až k nenucenému způsobu, jakým mu lidi uhýbali z cesty, hovořilo o bezprostředním nebezpečí. Zjistila, že jí srdce bije o něco rychleji. Olem se posunul na židli a roztáhl trochu nohy, aby mohl 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268747