„Myslím, že si začínám vybavovat svou smrt.“ To Jošuu zmrazilo na místě. „Jakou smrt? To myslíš, že –“ „V Lhase. Mou poslední lidskou smrt. A mou následující reinkarnaci.“ Jošua se nad tím zamyslel. „No a… bylo to, jako když doktor Who regeneruje?“ „Ne, Jošuo,“ odpověděl Lobsang s přehnanou trpělivostí. „Nebylo to, jako když doktor Who regeneruje. Pamatuju si to, Jošuo. Alespoň myslím, že si to pamatuju. Pláč žen v kuchyni, když přišel okamžik čikhaj barda, okamžik smrti. TibeHané věří, že duše zůstává v mrtvém těle. Takže se nad tělem čtyřicet devět dní čte Kniha mrtvých, aby texty duši provedly všemi bardy, těmi fázemi existence, které spojují život se smrtí. Pamatuju si, jak četl můj přítel Padmasambhava. Pamatuju si dokonce i tu knihu, díval jsem se na ni z vlastního těla – stránky byly vytištěny z ručně vyřezávaných matric a uloženy v dřevěných deskách. Říkali mi, že jsem mrtvý. Každý, kdo odešel přede mnou, zemřel. Já že teE musím poznat svou skutečnou povahu, zářivé, čisté světlo pokračujícího vědomí ukryté v těžkém hmotném těle, a s tím poznáním prý bude mé osvobození okamžité. Jenže jestli po dvaadvaceti dnech čtení osvobození nepřijde, vstoupíš do sidpa barda, do barda znovuzrození. Staneš se nehmotným tělem. Můžeš se toulat celým světem, neúnavně, vidíš všechno, slyšíš všechno, neznáš odpočinek. Ale přesto tě pronásledují obrazy z tvého dřívějšího života. Zamysli se nad tím, Jošuo, a podívej se na mě: jsem rozprostřen po celém světě, přes všechny světy Dlouhé Země. Vidím všechno, slyším všechno. Co jiného by to mohlo být než bardo znovuzrození? Jenže abych mohl pokračovat v cestě, musel bych opustit všechno, co jsem v tomto životě poznal. Jak bych to mohl udělat? Občas mám vážné obavy, že jsem uvázl v sidpa bardu, 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268746