98
LOGIKA SMYSLU
Důsledkem je, že celé tělo není nic než hloubka a že vtahuje a strhává vše do této zející hloubky, která představuje hloubkovou involuci. Všechno je tělo a vše je tělesné. Všechno je směs těl a v těle, prolínání, pronikání. Jak říká Artaud, všechno je fyzika: „v zádech máme obratle, protknuté jehlami bolesti, které se zasouvají do sebe a tvoří krabice, jakmile jdeme anebo se snažíme něco zvednout či odporujeme pohybu.“6 Strom, sloup, květina, hůl prorůstají tělem; do našich těl stále pronikají jiná těla a existují v něm spolu s jeho částmi. Všechno je hned nádoba, potrava v nádobě a vylučování. Protože tu není žádný povrch, vnitřek a vnějšek, obsahující a obsahované nemají jasnou hranici a hrouží se do univerzální hloubky anebo se točí v kruhu přítomnosti, jež se úží, jakmile se vyplňuje. Odtud pak schizofrenní způsob prožívání kontradikce: buď v hluboké trhlině, která prochází tělem, buď v jeho rozbitých částech, které se navzájem prostupují a víří kolem sebe. Tělo-síto, rozbité tělo a disociované tělo tvoří tři hlavní dimenze schizofrenického těla. V tomto zhroucení povrchu ztrácí slovo jako celek smysl. Zachovává si snad určitou schopnost designace, avšak ta se pociťuje jako prázdná; určitou schopnost manifestace, avšak jakožto cosi lhostejného; určitou signifikaci, avšak jakožto „špatnou“. V každém případě však ztrácí svůj smysl, to jest schopnost shrnout či vyjádřit netělesný účinek aktivity a pasivity těla, ideální událost odlišnou od její přítomné aktualizace. Každá událost se uskutečňuje, třebaže formou halucinace. Každé slovo je fyzické povahy, bezprostředně zasahuje tělo. Odtud následující postup: slovo, jež je nezřídka alimentární povahy, se objevuje v ma juskulích, které jsou jakoby vytištěné na nějaké koláži, v níž tuhnou a v níž pozbývají smyslu; současně s tím, jak takto přišpendlené slovo ztrácí svůj smysl, rozpadá se na kusy, rozkládá se do slabik, a převahou do souhlásek, které přímo působí na tělo, pronikají do něho a zraňují je. Na příkladu schizofrenika, který se učí jazyky, je to jasně patrné: mateřský jazyk je postupně zbavován smyslu a současně s tím jsou stále více zraňující fonetické prvky. Slovo přestalo vyjadřovat nějaký atribut stavu věcí, jeho kousky se směšují s nesnesitelnými znělými kvalitami, lámou tělo, v němž tvoří směs, nový stav věcí, jako by samy byly jedovatou, rámusivou potravou a zabaleným exkrementem. Části těla, trhlinek, které mají tendenci k nekonečnému rozšiřování, a ukazuje, že toto je ve vlastním smyslu schizofrenický symptom, který nelze připisovat ani hysterii ani nutkavé neuróze. 6 Antonin Artaud, in: La Tour de feu, duben 1961.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268739