Page 1

K rodokmenu postavy pábitele

/ 98 /

logickém a obecnějším smyslu patří i nepatří postava pábitele do stejného rodokmenu Švejka, když budeme dál používat tuto metaforu: afinita mezi postavami nesouvisí primárně s  napodobením (nejde o  to, že by Hrabal přepracoval haškovský motiv), ale není jednoznačně definovatelná ani ve vztahu ke struktuře postavy. V tomto ohledu se mi jeví jako důležité zejména dva body: 1. Jak Švejk, tak Pepin jsou postavy vypravující, postavy, které mají jazykovou, verbální podstatu. Přes tuto základní podobnost má však tato jazyková podstata rozdílnou realizaci ve struktuře postav a  má tedy i rozdílnou kompoziční funkci. 2. Jak v  poetice Haškově, tak Hrabalově má důležité místo inspirace vycházející z lidového vyprávění (tedy spojená s lidovým, „nízkým“ uměním) a oba spisovatelé umějí mistrně reprodukovat hovory lidí. Hašek byl samouk a  osamělý běžec, avšak současník avantgardy; Hrabal byl kultivovaný intelektuál, v přímém kontaktu s pokračovateli avantgardy (například s Jiřím Kolářem) a avantgardu obdivoval a nechal se jí inspirovat. Avantgardní inspirace je sice vůbec přítomná v evropské kultuře 20. století, u  Haška a  Hrabala lze však tuto inspiraci vypozorovat ve struktuře postav Švejka a  pábitele číslo jedna – a  je tedy signifikantní v kontextu těchto našich úvah. Ad. 1: Bachtinova „dvojhlasá promluva“, jak proslulý ruský teoretik definoval různořečí v  románovém diskursu ve známé studii Promluva v  románě (1934–35), má v  Osudech dobrého vojáka Švejka více odrazů, jak se hlavní postava opakovaně stává také vypravěčem a tedy svým způsobem autorem: pokaždé, když v  četných digresích vypravuje o  jiných postavách a  jiných příhodách.30 Hlavní postava, která hraje v románu dvojí roli protagonisty svých „Osudů“ a zároveň vypravěče osudů jiných postav, je zároveň postava-projev: jak přesvědčivě ukázal Milan Jankovič,31 Švejka lze definovat 30

31

„Různořečí představuje v románu (nehledě na formy zapojení) cizí řeč v cizím jazyce sloužící lomenému vyjádření autorských intencí. Promluva v takové cizí řeči je zvláštní dvojhlasá promluva. Slouží současně dvěma mluvčím a  vyjadřuje současně dvě rozdílné intence: přímou intenci promlouvající postavy a  lomenou intenci autorskou“ (Michail Bachtin: Román jako dialog, přel. D. Hodrová, Praha: Odeon 1980, s. 99). Srov. Milan Jankovič: Hra s vyprávěním, in: M. Jankovič: Cesty za smyslem literárního díla, Praha 2005, s. 195.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268732


/ 99 / jako ztělesnění jazyka, které vytváří svůj svět mluveným projevem, působí skrz vyprávění, žije proto, že vypravuje. Pepinův monolog se nedrží principu digrese: v jeho vyprávění je řetěz různých témat a obrazů založený na asociativním principu, a v řetězu dlouhé Pepinovy věty se několik motivů prostě stále vrací. Stejně jako Švejkův, tak také Pepinův monolog je ztělesněním mluveného projevu; sám Pepin, tedy pábitel, je ztělesněním jazyka. Na cestě zahájené Haškem, který různé jazyky a slangy střídal a míchal a propojoval prostřednictvím různých postav, které měly každá jinou jazykovou (nebo Canettiovsky řečeno akustickou) kvalitu, šel Hrabal ještě dál: jeho pábitel číslo jedna (postava-projev, postava-jazyk, postava-text z Tanečních hodin) mluví všemi možnými jazyky, sám nosí všechny možné akustické masky, které střídá a míchá a propojuje. Jestliže je Švejk postavou-vyprávěním, tak „pábitel číslo jedna“ takovým zjevem není: dalo by se říci, že Pepin Tanečních hodin je spíše vyprávěním-postavou („pábitel je nástrojem jazyka“). Hrabal bude dál experimentovat se svým „kolážovitým“ stylem (nejnápadněji v  konfrontážích z  Morytátů a  legend). V  Pepinovi-pábiteli z  Tanečních hodin a  z  předchozího Utrpení starého Werthera je základem jeho projevu obecná čeština, do které autor roubuje němčinu rakouské armády (Armeesprache), polštinu, jazyky, které rakouský voják z Čech zachytil nejen v armádě, ale také při svých toulkách po zemích bývalé monarchie, obuvnický žargon, žargon reklamy, citáty z různých písemností (např. ze spisku páně Batisty o pohlavní zdravovědě). Geniální Haškův vynález je postava Švejka a jazyk je prostředek k jejímu vytváření: jazyk je nástrojem postavy. Tato postava má sice svou jazykovou a vypravěčskou podstatu, která však nevylučuje další stejně důležité vlastnosti: Švejk je neměnný, opakovatelný, seriální, existuje mimo román, před ním i  po něm. Svou komplexností odporuje čtenářskému úsilí ho uchopit celkově, sjednotit významově.32 Švejk je navíc epickým svědkem (vypravěčem) své epochy. Jak podotýkal Hrabal: „Švejk odhaluje degenerovaný svět.“ Pábitele číslo jedna a jeho jazykové složení lze naproti tomu ztotožnit se sémantickým gestem vyprávění, s lyrickým gestem, které je tu – v Utrpení starého Werthera a v Tanečních hodinách – Hrabalův stylistický vynález; když se toto básnické gesto opakuje, je to vždy uvnitř Hrabalovy poetiky variace, a nikdy mimo ni. 32

Užívám tohoto pojmu ovšem podle výkladu Jana Mukařovského: Záměrnost a nezáměrnost v umění [1943], in: J. Mukařovský: Studie z estetiky, Praha 1966, s. 89–108.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268732


K rodokmenu postavy pábitele

/ 100 /

Ad. 2: Jak bylo již mnohokrát poznamenáno, pro vytváření Pepinova monologu nachází Hrabal inspiraci v lidovém vyprávění (snad nejznámější je v tomto ohledu již zmíněná úvaha Emanuela Frynty o hospodské historce jako důležitém zdroji Švejkova i pábitelova vyprávění).33 Není snad třeba připomínat, že tu nejde o  záznam autentického lidového projevu, nýbrž o formu citace lidového vyprávění jako odkazu k lidové kultuře, k „nízkému“ umění. Lidovou kulturu Hrabal „cituje“ používáním obecné češtiny a tím, že do textu-projevu zařazuje různé lidové prvky (např. již zmíněné reklamy nebo citáty z popularizační literatury). Ve svém románu Hašek také hojně cituje, a to hlavně z „nízkých“ a popularizačních zdrojů – nejvíce z  novin, do kterých ostatně také psal. Na rozdíl od Hrabala, který prostřednictvím citátů a útržků textů vytváří postavu Pepina, Hašek citáty do svého textu vkládá, ale nevytváří jimi postavu Švejka; ta s  „nízkým“ uměním také souvisí, ale z  jiných důvodů. Jak se nedávno podařilo zjistit,34 inspiraci pro Švejka a další postavy z povídek35 našel Hašek mimo jiné v  americkém románu pro děti z  druhé poloviny 19. století s názvem A Bad Boy’s Diary, který napsala Metta Victoria Fuller Victor, autorka tzv. dime novels, laciných románů. Tento úspěšný román vyšel anonymně na začátku devadesátých let také v  německém a  českém překladu.36 Tato inspirace dokládá Haškovu spřízněnost s  dobou: s  jistou avantgardní sensibilitou nebo ovzduším, a  to i  přesto, že do žádné umělecké skupiny nepatřil (nepočítáme-li jeho letmou účast v  mládí v  básnickém spolku Syrinx, z kterého si pak dlouho dělal legraci). „Postpoetistického“ (nebo neopoetistického) Pepina, pábitele číslo jedna, vytvářel kultivovaný intelektuál Bohumil Hrabal v  rámci svého neustálého stylistického experimentování, které se již svými nůžkami a lepidlem jeví jako velice blízké k  poetice neoavantgardního básníka Jiřího Koláře: toho, který Hrabalovi údajně prozradil význam pábení jako básnického činu. Tak se kruh uzavírá. 33 34 35 36

E. Frynta: Náčrt základů Hrabalovy prózy. Annalisa Cosentino: Americké dětství dobrého vojáka Švejka, Slovo a smysl 21 (2014), s. 307–315. Srov. např. postavu Eliáše z  povídky Útrapy vychovatele, in: Spisy Jaroslava Haška, sv. VII, s. 156–60 [Humoristické listy, 1914]. Tagebuch eines bösen Buben. Aus dem Englischen von J. Botstiber, Leipzig 1892; Z pamětí malého dareby (A Bad Boy’s Diary). Americký humoristický román, přel. V. Kucínský, vlastním nákladem, Praha 1894.

Ukázka elektronické knihy

Profile for Kosmas-CZ

Hledání proluk (Ukázka, strana 99)  

Hledání proluk (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz