K rodokmenu postavy pábitele
/ 98 /
logickém a obecnějším smyslu patří i nepatří postava pábitele do stejného rodokmenu Švejka, když budeme dál používat tuto metaforu: afinita mezi postavami nesouvisí primárně s napodobením (nejde o to, že by Hrabal přepracoval haškovský motiv), ale není jednoznačně definovatelná ani ve vztahu ke struktuře postavy. V tomto ohledu se mi jeví jako důležité zejména dva body: 1. Jak Švejk, tak Pepin jsou postavy vypravující, postavy, které mají jazykovou, verbální podstatu. Přes tuto základní podobnost má však tato jazyková podstata rozdílnou realizaci ve struktuře postav a má tedy i rozdílnou kompoziční funkci. 2. Jak v poetice Haškově, tak Hrabalově má důležité místo inspirace vycházející z lidového vyprávění (tedy spojená s lidovým, „nízkým“ uměním) a oba spisovatelé umějí mistrně reprodukovat hovory lidí. Hašek byl samouk a osamělý běžec, avšak současník avantgardy; Hrabal byl kultivovaný intelektuál, v přímém kontaktu s pokračovateli avantgardy (například s Jiřím Kolářem) a avantgardu obdivoval a nechal se jí inspirovat. Avantgardní inspirace je sice vůbec přítomná v evropské kultuře 20. století, u Haška a Hrabala lze však tuto inspiraci vypozorovat ve struktuře postav Švejka a pábitele číslo jedna – a je tedy signifikantní v kontextu těchto našich úvah. Ad. 1: Bachtinova „dvojhlasá promluva“, jak proslulý ruský teoretik definoval různořečí v románovém diskursu ve známé studii Promluva v románě (1934–35), má v Osudech dobrého vojáka Švejka více odrazů, jak se hlavní postava opakovaně stává také vypravěčem a tedy svým způsobem autorem: pokaždé, když v četných digresích vypravuje o jiných postavách a jiných příhodách.30 Hlavní postava, která hraje v románu dvojí roli protagonisty svých „Osudů“ a zároveň vypravěče osudů jiných postav, je zároveň postava-projev: jak přesvědčivě ukázal Milan Jankovič,31 Švejka lze definovat 30
31
„Různořečí představuje v románu (nehledě na formy zapojení) cizí řeč v cizím jazyce sloužící lomenému vyjádření autorských intencí. Promluva v takové cizí řeči je zvláštní dvojhlasá promluva. Slouží současně dvěma mluvčím a vyjadřuje současně dvě rozdílné intence: přímou intenci promlouvající postavy a lomenou intenci autorskou“ (Michail Bachtin: Román jako dialog, přel. D. Hodrová, Praha: Odeon 1980, s. 99). Srov. Milan Jankovič: Hra s vyprávěním, in: M. Jankovič: Cesty za smyslem literárního díla, Praha 2005, s. 195.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268732